Když slova předcházejí skutečnost

Jediné, po čem v té tragické chvíli toužíte, je, aby se tělo milovaného syna či dcery vrátilo do vlasti k důstojnému pohřbu. Jak se ale můžete cítit, když politik, který má klíčovou zásluhu na dohodě o vrácení rukojmí, veřejně prohlásí, že se tak stalo, zatímco ostatky vašeho syna stále zůstávají v držení teroristů?

Mám na PC stole, na místě, aby byly na očích a na dosah ruky, papíry s důležitými informacemi, mezi nimi seznam 11 zavražděných izraelských a dvou zahraničních rukojmí, jejichž těla byla v posledních týdnech postupně vracena. Zbývá jeden neoznačený portrét, poslední oběť, která nebyla dosud vydána, Izraelec Ran Gvili.

Navzdory tomu prezident Trump, který má onu klíčovou zásluhu na návratu zavražděných, 16. prosince v Bílém domě během chanukové recepce pravil: „Získali jsme zpět všechna rukojmí a všechny mrtvé mladé lidi, kteří zemřeli.“ Není tomu tak. Ran Gvili v Pásmu stále zůstává.

Říkám si, neměl by prezident Trump, který v rámci nynějšího příměří aspiruje na pozici šéfa Rady míru pro Gazu, mít o něco lepší přehled o tamním dění? Nakolik mu můžeme věřit, když slova opět předcházejí realitu?