O zákonu, který vám (možná) rozšíří rodinu

Zmocněnkyně pro lidská práva Klára Laurenčíková je velmi aktivní. Jen v posledních dnech stihla zabojovat za menstruační pomůcky v nižší sazbě DPH, vytáhla do boje s Orbánem kvůli právům LGBTQI menšin v Maďarsku nebo spolu s ministrem Rakušanem vymýšlela jména pro transgender osoby na matrikách. Ne každý toto její úsilí ocení, ale i její kritici nejspíše připustí, že vlastně o nic nejde. To už ale neplatí o její zákonodárné iniciativě, která by vám mohla naservírovat něco jako státní chůvu až do obýváku.

Do návrhu zákona o sousedských dětských skupinách se z její iniciativy (sama se k tomu veřejně přihlásila) vloudil návrh na zřízení tzv. rodinných asistentů. Mělo by jít o jakési státní chůvy do rodin, které potřebují pomoc. Slovy návrhu zákona do takových rodin, které mají „snížené rodičovské kompetence, snížený časový prostor pro péči o děti, anebo jsou v mimořádné krizi“.

Formálně má jít o novou sociální službu, která ovšem stojí na pomezí s existující a fungující sociálně právní ochranou dětí, případně se s ní překrývá. Z návrhu totiž plyne (důvodová zpráva je ale velmi skoupá na slovo), že si o ni sice mohou říct samotní rodiče, současně ji ale mohou dostat befelem. Cituji: „Obecní úřad obce s rozšířenou působností rozhodne o poskytnutí služby rodinného asistenta, obdrží-li podnět k poskytnutí této služby od pověřené osoby podle zákona o sociálně- právní ochraně dětí, předškolního zařízení, základní školy, poskytovatele sociálních služeb, případně od další organizace nebo orgánů pracující s rodinou nebo dětmi.“

Stačí se trochu zamyslet a zjistíte, že to není bohulibý záměr ani na první pohled. Společenská patologie návrhu tkví v širokém a obecném vymezení situací, za kterých vám stát může z moci úřední dalšího člena rodiny přidělit. Co bude, nebo nebude vykládáno jako snížená rodičovská kompetence? Co si představit pod pojmem „méně času na dítě“? Bude k „podnětu“ (nebo udání?) stačit, když dvakrát vyzvednu pozdě dítě ze školky? Kdo, jak a podle jakých kritérií to bude posuzovat? Bude stanoven nějaký medián „času na dítě“? A co když rodiče žádnou takovou pomoc státu ve skutečnosti nepotřebují, nebo o ni nestojí? Co když taková pomoc rodině uškodí?

Pro příklad, co všechno a jak moc může být špatně, se můžeme vydat na sever. Do Norska, kde paní zmocněnkyně možná, vzhledem k jejímu dřívějšímu působení v nevládních organizacích financovaných z norských fondů, nalezla inspiraci.

Když se před lety provalily praktiky norské sociálky Barnevern při násilném a nevratném odebírání dětí z rodin, ozvaly se tenkrát také hlasy na její obhajobu. Dobře se pamatuji výpovědi několika spokojených rodičů, včetně Češek, které v Norsku žijí. Norské úřednice jim prý pomohly vypořádat se s rozvodem, mámě samoživitelce umožnily posílat dítě na víkendy do norské rodiny (aby si odpočinula), jedné prý dokonce pomohly zařídit dětský pokojíček. Státní chůvy (ať už na vyžádání, nebo z moci úřední), které nyní paní zmocněnkyně navrhuje, by do takového mentálního nastavení dobře zapadly. Akorát že bohulibá pomoc se v Norsku zvrtla natolik, že některé rodiny se místo pomocné ruky dočkaly prázdné dětské postýlky (což poslední roky musí opakovaně řešit Evropský soud pro lidská práva). Jedním z důvodů bylo, že nastavená pravidla si úředníci v Norsku mohli vykládat různě a také to dělali, evidentně podle svých osobních preferencí a názorů. A přesně to umožňují navržená a naprosto gumová kritéria „snížené rodičovské kompetence nebo sníženého časového prostoru pro péči o děti“.

Hranice mezi snahou pomáhat rodinám v potížích (nebo těm, co z nějakých důvodů péči o dítě nezvládají) a vlamováním úředníků do autonomie a soukromí rodiny je nesmírně tenká. A protože český sociálně právní systém na ochranu dětí, které jsou opravdu ohroženy, funguje, stejně jako fungují sociální služby na podporu rodin, měli by navržení rodinní asistenti, pokud tato v podstatě zbytečná právní úprava projde, být vysíláni pouze se souhlasem dané rodiny.