Náhodné setkání na letišti v Dubaji

Na třetím terminálu dubajského letiště, u gate 35, sedí vedle sebe pan Liška, který právě dojídá zbytek králíka, a pan Pampeliška ve žlutém tričku. Náhodní cestující, které osud posadil na stejnou lavičku. Do odletu zbývají ještě dlouhé tři hodiny, a tak — aby si ukrátil čas — zapřede pan Liška s panem Pampeliškou rozhovor.

„Celý život jsem pracoval v živočišné výrobě,“ začne pan Liška. „Maso, maso a zase maso. Musel jsem živit rodinu, a tak mi nikdy nezbýval čas na mé koníčky. Jen starost o obživu. Teprve na stará kolena jsem si mohl dovolit věnovat se tomu, co mě opravdu zajímá. A víte, co to je? Akné. Poprvé jsem na něj narazil v pubertě, ale tehdy jsem neměl čas se tomu věnovat. Ani rodiče to nepodporovali, ani škola. Znáte, jak to tehdy bylo — samé budování socialismu a vymývání mozků komunistickou ideologií. Dnes, když žijeme ve svobodné společnosti a mám dostatek času, mě to ale úplně pohltilo. Moje žena, paní Lišková, říká, že je to až obsese. Ale mně to prostě naplňuje. Předplatil jsem si všechny časopisy, které se tomu věnují — dokonce i německou verzi Akne und Aufrüstung — a kvůli tomu jsem se začal učit trochu německy.“

Pan Pampeliška chvíli poslouchá a pak přikývne:

„Já jsem zase celý život pracoval na poli a na loukách. Samé kytky a rostliny. A teď hledám něco, co by mě pohltilo stejně jako vás. Trochu vám závidím. Potřebuji na stará kolena nějaké téma, které by mě strhlo a dalo mému životu nový smysl. Akné zní jako skvělý nápad. A navíc je to společensky nosné téma — uhry jsou všude, kam se člověk podívá. I má žena, paní Pampelišková, je občas má — říká jim beďary.“

Jak tak v klidu povídají, pan Liška najednou řekne:

„Neměli bychom se představit. Já jsem Josef Liška.“

„A já František Pampeliška,“ odpoví druhý.

Oba na okamžik ztichnou — zvláštní shoda jmen je zaskočí.

„Poslouchejte,“ nakloní se k němu Liška. „Nemáte nějaké příbuzné v Prostějově? Jsou to naši příbuzní ze strýcovy strany. Žijí tam po generace — vždycky začátkem léta rozkvetou a pak se změní na bílé chuchvalce, které vítr rozfouká do všech světových stran.“

„Ano,“ přikývne Pampeliška a jeho žluté tričko se rozzáří stejně jako jeho pampeliškově žlutý chrup. „Žije tam teta a strýc s dětmi. Navštěvujeme je hlavně v létě, když fouká východní vítr.“

„Já si to myslel,“ usměje se Liška. „To nebude žádná náhoda. My Liškové — než jsme se stali liškami — byli jsme také pampelišky. Dnes ale spíše chytáme v lesích drobnou zvěř.“

V tu chvíli přijde paní Lišková, která mezitím nakupovala dubajskou čokoládu pro příbuzné v Prostějově.

Pan Liška se otočí k manželce:

„Evo, představ si, na koho jsem tu narazil — tady ten žlutý pán je pan Pampeliška. Je to náš příbuzný! A zajímá se také o uhry.“

Hlášení oznámí začátek boardingu letu 453 z Dubaje do Prahy. Nejprve se zvedne pan Pampeliška se ženou, za nimi paní Lišková s panem Liškou, který jde jako poslední a liščím ocasem zametá odpadky, jež na zem pohodili nedisciplinovaní turisté z bohatých zemí Blízkého východu. Už se těší na návrat domů a pan Liška tiše doufá, že některá z pečlivě vybraných letušek Emirátů bude mít na tváři alespoň jeden uher.