Když se antikomunismus stane totalitním
Svoboda
Ve veřejné debatě se stále častěji objevuje otázka, zda by – když už stát zakazuje propagaci komunismu – neměl stejně přísně postihovat i jeho opak. Ne běžný antikomunismus, ale ten zvláštní druh, který už nechce diskutovat, nýbrž zakazovat, umlčovat a vyřazovat lidi ze společnosti. Jinými slovy: může být totalitní i antikomunismus? Krátká odpověď zní: ano. Dlouhá odpověď je nepohodlná – a právě proto důležitá.
České trestní právo (navzdory mediálním zkratkám) netrestá myšlenky. Netrestá ani komunismus, ani antikomunismus. Trestá hnutí a jednání, která: směřují k potlačení práv a svobod člověka. To je klíčová věta, která se v debatách systematicky ztrácí. Zákon neřeší, jakou nálepku si nalepíte na čelo, ale co chcete dělat s ostatními lidmi, až získáte moc. Nezajímá ho, zda se oháníte srpem, kladivem, křížem nebo státní vlajkou. Zajímá ho, zda plánujete: rušit politickou soutěž, trestat lidi za názor, zavádět kolektivní vinu, „dočasně“ omezovat práva ve jménu vyššího dobra. To je přesně ten bod, kde se boj proti totalitě může sám stát totalitou.
V českém prostředí je antikomunismus často vnímán jako morální zkratka. Jsi proti komunismu? Správně. Jsi radikálně proti? Ještě lépe. Chceš komunisty zakázat, umlčet, vymazat? Počkej… Tady se láme chleba.
Kritizovat komunismus? Legitimní.
Připomínat zločiny režimu? Nutné.
Odmítat KSČM nebo jakoukoli jinou levicovou ideologii? Samozřejmé právo.
Ale v momentě, kdy se z antikomunismu stane program odebrání práv lidem („oni si demokracii nezaslouží“, „jejich názor nesmí existovat“), přestává jít o obranu svobody. Začíná jít o výběrovou demokracii. A výběrová demokracie je jen jiný název pro autoritářství. To je jeden z největších omylů moderní politické debaty: představa, že totalita je vždy svázaná s konkrétní ideologií. Historie ukazuje opak. Totalita je: způsob zacházení s nesouhlasem, metoda práce s mocí, ochota obětovat jednotlivce ve jménu abstraktního dobra. Proto může existovat: totalitní komunismus, totalitní nacionalismus, a ano, i totalitní antikomunismus. Všude tam, kde se říká:„Svoboda je důležitá – ale ne pro všechny.“
Často zaznívá námitka: „Jak může být antikomunismus trestný, když komunismus byl zločinný?“
Odpověď je jednoduchá: Zločinná minulost jedné ideologie nedává bianko šek k potlačování svobody v přítomnosti. Právní stát nestojí na pomstě, ale na procedurách. Neřeší, kdo byl horší v roce 1950. Řeší, kdo dnes: chce zakazovat názory, kriminalizovat identitu, nahrazovat právo emocí. Jakmile by vzniklo hnutí, které by pod záminkou boje proti komunismu chtělo: rušit volby, odebírat občanská práva „ideologickým nepřátelům“, zavádět represivní mechanismy, pak by muselo být postihováno stejně, protože by dělalo totéž, jen s jiným slovníkem.
Demokracie se netestuje tím, jak zachází s většinou. Testuje se tím, jak snáší názory, které považuje za hloupé, mylné nebo nebezpečné – dokud se z nich nestane čin. Zákaz ideologie je vždy přiznáním slabosti: Neumíme přesvědčit, tak zakážeme.
A právě proto je potřeba být opatrný i s „dobře míněným“ antikomunismem. Protože svoboda, která platí jen pro správné názory, není svobodou, ale licencí. Ano – totalitní antikomunismus může být postihován stejně jako totalitní komunismus. Ne proto, že by si byly ideologicky rovny. Ale proto, že by byly strukturálně stejné. A to je rozdíl, který stojí za to bránit. Protože svoboda se nepozná podle toho, koho umlčuje – ale podle toho, koho ještě dokáže snést.
