Mír jako hnusný symbol populismu a extremismu
„Až na pět míst byla celá západní fronta domu černá. Na jednom místě byla v nátěru silueta muže kosícího trávu. Jinde zas, jako na fotografii, shýbala se nějaká žena a trhala květiny. O kousek dál byl v jediném titánském okamžiku vypálen obraz hošíka se vztaženýma rukama, o něco výše obrázek letícího míče a proti němu děvčátko, chytající do vztažených ruček míč, který už nikdy nedopadl.“
Jediný dům zůstal stát ve městě rozpadlých trosek a popela. Ve městě, které v noci vydává silnou radioaktivní záři. Stroje, které v opuštěném domě dál žijí svým životem. Pět skvrn v nátěru – muž, žena, dvě děti a míč, míč, který už nikdy nedopadl…
Úryvek je z povídky Až přijdou vlahé deště od Raye Bradburyho, kterou jsem jako dítě četla ve školní čítance. Tato slova na mne hluboce zapůsobila a navždy se mi vryla do paměti.
Vyrůstala jsem v době studené války a normalizace. Strašení válkou bylo tehdy též na denním pořádku, stejně jako dnes. Ovšem podle tehdejší propagandy byl útok očekáván z poněkud jiné světové strany. Západ, nebo Východ, na ideologii nezáleží, po jaderném výbuchu tak jako tak zbude z člověka jen mastný flek…
Při branném cvičení jsme pobíhali po lese v pláštěnkách, s igelitovými sáčky na rukou a nohou. Nasazovali jsme si strašidelné plynové masky s dlouhými choboty. Slovo válka tehdy vzbuzovalo respekt a slovo mír, ač zprofanované a ideologicky zneužité tehdejšími soudruhy, bylo posvátné. Protože tenkrát válka nebyla jen cosi vzdáleného a neosobního z televize či počítačové hry, tenkrát byla ještě pevně otištěná v našem energetickém poli, neboť v té době dosud žili ti, kteří hrůzy války poznali.
Domnívám se, že žádnému totalitnímu režimu, byť také strašil válkou, se ještě nepodařilo zdiskreditovat posvátné slovo mír. A naši „liberální demokraté“ to dokázali!
Předsedkyně poslaneckého klubu ANO Alena Schillerová nedávno pohoršila veřejnost „populistickým“ výrokem: „My se nechceme připravovat na válku, my chceme žít v míru.“ Její slova zkritizovali někteří vládní politici, například předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová označila Schillerovou za „hlásnou troubu ruské propagandy“. Ministryně obrany Jana Černochová zase očekává, že se Schillerová za hloupost, kterou omylem vypustila z úst, omluví. Podle Černochové je prý „iluze věčného míru“ dávno pryč. (dostupné zde)
Kalendáře sportovního centra Dukla pro rok 2024 nechala spálit armáda kvůli symbolu míru! Kalendář byl vytvořen s cílem poukázat na propojení sportu a míru, ale „hipísácké“ symboly na fotografiích sportovců pobouřily armádní vedení. Šéf armády generál Řehka byl na „nevhodné“ fotografie upozorněn svými podřízenými, kalendář je prý v rozporu s principy armády. Stejného názoru je také „ministryně války“ Černochová. Symbol míru je v rozporu s principy armády?! Znamená to snad, že si vojáci přejí válku?! Připadá ještě někomu tento svět normální?! Autor fotografií Filip Komorous považuje spálení kalendáře za „dokonale absurdní“ za vlády, kterou volil jako prodemokratickou. (dostupné zde)
Co bude následovat? Pálení knih? Vracíme se snad zpět do minulosti, do doby Koniáše? Anebo jsme se ocitli v dystopické budoucnosti dalšího známého díla Raye Bradburyho 451° Fahrenheita, ve kterém byly knihy páleny požárníky?
Karel Čapek, Ray Bradbury, Aldous Huxley, George Orwell a další, vizionáři, jejichž proroctví se začínají děsivým způsobem naplňovat…
Ne, pane Řehko, ne, paní Černochová, nebudu se připravovat na válku. Naopak, budu se připravovat na mír a udělám všechno pro to, abych vytvořila co nejvíce míru sama v sobě, ve svém srdci a vyzářila jej do svého okolí. Každý by tak měl učinit. Nemůžeme sice přímo ovlivnit mírová jednání mocných tohoto světa, ale každý z nás může alespoň přispět ke zmírnění vypjaté atmosféry v naší společnosti. Toto nejsou žádné „ezobláboly“, ale tvrdý pragmatismus, neboť pokud okamžitě neopustíme destruktivní způsob života, tak jsme jako lidstvo prohráli.
