Správná a spravedlivá spravedlnost

Existuje na světě spravedlnost? „To není fér!“ „Proč zrovna já?“ Tyto věty často říkáme, když se okolnosti nevyvíjejí přesně podle našich představ. Lidské pojetí spravedlnosti je velmi subjektivní a záleží na stupni zralosti každého z nás.

Institucionalizovaná spravedlnost zase závisí na tom, která „správná strana“ je zrovna u moci.

Kromě toho mnozí z nás věří v existenci něčeho, co tuto běžnou lidskou spravedlnost přesahuje, ať už to nazýváme jakkoliv, kosmický řád, karma, boží mlýny… Tato neuchopitelná tichá síla na pozadí našich životů je Vyšší spravedlnost.

Psycholog a filozof Pjér la Šé'z upozorňuje na rozdíl mezi tím, co je dobré a co je pouze správné.

„Kázeň musí být, tak je to správné.“ Tato hláška ze slavného filmu Černí baroni dokonale ilustruje to, co je správné. Je to soubor zákonů, předpisů, pravidel a nařízení. Neptáme se, jestli to, co je správné, je zároveň také dobré, na vojně se musí poslouchat…

Obvykle nemáme problém poslouchat nařízení, která nám dávají alespoň nějaký smysl. Například přecházet na zelenou je bezpečnější než přecházet na červenou. Horší je, pokud nařízení, která jsme nuceni dodržovat, vnímáme nejen jako nesmyslná, ale především škodlivá…

„Roušku noste i při procházce v parku. Nikdy nevíte, jestli někoho nepotkáte“, prohlásila v době covidové hlavní hygienička Jarmila Rážová. (dostupné zde) Toto nařízení se týkalo též sportovců, běžců, cyklistů apod., zkrátka „sportem ku zdraví“. Někdejší ministr zdravotnictví Blatný se zase do krve hádal o tom, že nošení roušky na liduprázdné ulici je správné, „neboť jakékoliv výjimky v opatření by snižovaly jeho efektivitu“. (dostupné zde) Také si vzpomínám, že krátce platilo nařízení, které vyžadovalo, aby řidič měl nasazenou roušku dokonce i v případě, když jede v autě sám…

A toto je jen malá ochutnávka toho, co bylo před pěti lety považováno za správné, protože „moje rouška chrání tebe…“ a tak dále.

Poslušnost byla vynucována silou. Nezapomenu na to, jak bývalý ministr zdravotnictví Vojtěch (ANO) vyzval kolegu Hamáčka, aby na takzvané odpírače roušek nasadil policisty. (dostupné zde) Lidé byli zaklekáváni dokonce před plačícími dětmi, ale to bylo v pořádku, policisté přece jen konali svou povinnost. (dostupné zde)

Tehdy se ve mně všechno vzbouřilo a říkala jsem si: „Toto přece nemůže být dobré!“ Přesto tito policisté neporušili žádný zákon. Překvapilo mě, že mnoho lidí v mém okolí toto schvalovalo, protože občané zkrátka mají poslouchat nařízení, to se má a tak je to správné…

Dnes víme, že mnohá protipandemická opatření nefungovala, nebyla založena na vědeckých důkazech a nadělala více škody než užitku. Některá nařízení byla dokonce již ve své době zrušena jako nezákonná.

Výsledky vyšetřování pandemie koronaviru v USA, které toto potvrzují, jsou dávno známé, nicméně většina lidí se nic nedozví, neboť tyto informace nemají mediální podporu.

Podrobně o tom píše Tomáš Fürst zde na Blogosvětě. A také se o tom zmiňuje lékař Jan Hnízdil v knize „Jak být zdravý v nemocné společnosti“, kterou všem vřele doporučuji.

Lidé dnes často Babišův „boj s koronavirem“ hájí. V internetových diskusích se setkáváme s těmito argumenty: „Vždyť tenkrát nikdo nevěděl…“ „Po bitvě každý generál…“ „Takto přece postupovaly všechny země, a navíc jinde byla opatření ještě přísnější…“

Tak zaprvé již tehdy byli lidé, kteří věděli… Například ve spolku Zdravé fórum působili odborníci, kteří nabízeli rozumný přístup k řešení koronavirové krize a smysluplnou ochranu, založenou na dobrovolnosti, namísto drastických opatření a strašení lidí. Strach obvykle vyvolává stres a ten, jak je známo, nejen že oslabuje imunitní systém, ale též zásadním způsobem snižuje inteligenci.

Zdravé fórum sdružovalo „zdravé“ lidi, kteří upřednostňovali to, co je dobré, před tím, co je pouze správné.

Bohužel tito lidé vůbec nebyli připuštěni k odborné diskusi. Místo toho byli označováni za dezinformátory či popírače a veřejně pranýřováni.

Přestože dnes ve společnosti dominují úplně jiná témata, svoboda slova a názorová pluralita od té doby upadá. Již nemůžeme na věci nahlížet z mnoha různých úhlů pohledu, neboť „teď je čas stát na správné straně“.

A za druhé všechny země cestou tvrdých restrikcí nešly. Byly i čestné výjimky, například Švédsko, které se obešlo bez lockdownů, a nakonec si s pandemií poradilo mnohem lépe.

Navíc když slyším, že je něco správné, protože to dělají všichni ostatní, vybaví se mi vzpomínka z dětství. Pokaždé když jsem chtěla něco, protože přece všechny kamarádky ve škole také… , babička mi říkala: „Až budou ostatní skákat z okna, skočíš taky?“

Dnes je důležité si „dobu covidového temna“ připomínat, neboť paměť voliče je krátká, a tak se možná brzy dočkáme nepříjemného deja vu.

Chystá se totiž „Návrat oživlých politických mrtvol!“ Zatímco ve známém hororu z osmdesátých let mrtvoly požírají lidské mozky, těmto zatím stačí jen naše hlasy…

Nedávno jsem zaregistrovala (a doufám, že to bylo myšleno vážně), že současná opozice prý nepodpoří novou vládu, pokud v ní budou Vojtěch a Plaga. (dostupné zde)

Stále stejní lidé, stejně arogantní, bez špetky sebereflexe… Zkrátka všechno jsme udělali výborně a hlavně „zachránili jsme tisíce mrtvých“. (dostupné zde)

Dokonce i ti, kteří pracovali pro režimy dnes označované jako zločinné, věřili, že dělají jen to, co je správné.

Prokurátorka Brožová-Polednová, která se podílela na procesu s Miladou Horákovou, byla do poslední chvíle přesvědčená, že jednala správně. Na konci života připustila jediné, že trest byl moc přísný. (dostupné zde)

Také nacisté se často hájili tím, že jen poslouchali rozkazy.

Ale jak poznat, zda to, co děláme, je skutečně dobré? Co když je to pouze správné? Na tuto otázku nám většinou odpoví naše svědomí.

Co je to svědomí? Umělá inteligence nás poučí: „Svědomí je vnitřní pocit nebo schopnost člověka posuzovat své vlastní chování a jednání z morálního hlediska. Je to vnitřní regulativ, který nám říká, co je správné a co špatné, a pomáhá nám cítit vinu nebo lítost, když uděláme něco, co považujeme za špatné.“

Ale umělá inteligence už nám nevysvětlí, odkud se tento vnitřní „regulativ“ bere…

Já vnímám svědomí jako nehmotný orgán, který nás propojuje s vyšším vědomím. Když k nám promlouvá svědomí, znamená to, že komunikujeme přímo s Vědomím. To nás často konfrontuje otázkou: „Opravdu je to, co právě teď děláš, dobré?“

Svědomí, které je ignorováno, svědí, nebo dokonce hryže…

Někteří jedinci však svědomí necítí, neboť mají tento „nehmotný orgán“, který můžeme nazývat též duší, obalený příliš silnou vrstvou ega. Říká se, že mají hroší kůži…

Zatímco vyšší spravedlnost a kosmické zákony jsou neměnné, lidská spravedlnost se svými zákony se neustále obměňuje, stejně jako „správné strany“, které nám takzvaně vládnou.

Strany se sice mění, ovšem „straníci“ někdy zůstávají…

To mi připomíná, že náš pan prezident nedávno podepsal zákaz komunistických symbolů. A stal se tak prvním prezidentem v historii, který svým podpisem zakázal sám sebe! (dostupné zde)

Ale pojďme se vrátit zpět k naší „správné a spravedlivé“ ministryni, která chce přísně trestat „nepěkné řeči“, protože nenávist prý do společnosti nepatří. (dostupné zde)

S tím, že nenávist do společnosti nepatří, nemůžeme nesouhlasit, ale…

Opravdu věříme tomu, že je možné nenávist ze společnosti vymýtit větší kontrolou a utahováním šroubů? Zajistí více zbraní mír? Pomůže cenzura upevnit demokracii?

V naší zemi již dlouhodobě funguje zákon, podle kterého je podněcování k nenávisti vůči skupině obyvatel trestným činem. Nevidím žádný důvod pro jeho další rozšiřování či zpřísňování trestů.

Pokud je kladen takto velký důraz na trestání verbálního projevu, což by mělo mít dokonce větší váhu než tresty za opakované krádeže, měli bychom zpozornět. Takto se demokracie neprojevuje…

Kam až toto může zajít, nám ukazuje „demokratický“ Západ, náš vzor, který je vždy ve všem napřed.

Společnost pro obranu svobody projevu uvádí, že například Velká Británie má dnes obrovský problém se svobodou slova. Každý rok jsou zde zatýkány tisíce lidí za údajné projevy nenávisti (hate speech) na internetu. (viz Facebook)

To, co vnímáme jako projev nenávisti, je velmi subjektivní, tudíž zneužitelné. Jako nenávist se pak může vykládat cokoliv, co se režimu nehodí…

Za posledních několik let poměrně často pozoruji ve společnosti chování, které by se dalo hodnotit jako projev nenávisti. Problém je v tom, že se neměří všem stejným metrem. To, co je obvykle chápáno jako předsudečná nenávist, se většinou týká jen některých ideologicky vyvolených skupin či menšin, zatímco nenávist vůči jiným je tolerována.

Ve výsledku tento selektivní přístup uškodí i oněm chráněným skupinám, které byly zneužity ideology, neboť tímto se vyvolává jen více napětí ve společnosti. Přísnější tresty nepomohou.

Jediným řešením, jak zmírnit nenávist ve společnosti, je návrat ke svobodné diskusi a skutečný respekt k odlišným názorům, nejen k těm ideologicky správným.

Věřím, že na nějaké vyšší úrovni všichni víme, co je dobré. Jen je to někdy těžké rozpoznat, když nám do toho ego, naše falešné já, neustále „kecá“.

Naše upadající civilizace byla založena na egoismu. Zajímali jsme se pouze o povrch a falešné pozlátko, ale ignorovali jsme skutečný klenot, který je uvnitř každého z nás. Máme ho na dosah, přesto je nám vzdálený. Dokážeme tento skrytý poklad najít? To už záleží jen na nás…

Carl Gustav Jung: „Kdo se dívá ven, sní; kdo se dívá dovnitř, probouzí se.“