Jak neskončit v LDNce

Většina z nás se asi shodne na tom, že v současné době prožíváme něco jako morální a společenskou krizi. Četl jsem mnoho analýz a doporučení. Já nabízím další možný pohled který příčinu dnešních etických a společenských problém hledá v dětství. Pomáhá identifikovat možný zdroj nerovnováhy mezi generacemi, přílišný materialismus dnešní společnosti a nedostatek kritického myšlení. Jednou z příčin této krize může být čtení pohádek dětem.

České pohádky nejsou jen nějaké vyprávění. Jsou základem české identity. Dítě, kterému čteme pohádky, získává schopnost rozeznávat dobro a zlo – alespoň teoreticky – a přesvědčení, že všechno nakonec dobře dopadne. Výjimky existují, třeba Broučci, kteří prostě pomrznou, ale většina příběhů končí happy endem, jak se na spořádaný stát sluší. I čtení pohádek dětem má ale svá rizika.

Vezměme si pohádku o Honzovi, který hledá štěstí. Opouští doma upracovaného otce a nemocnou mámu a jde do světa. Neví přesně, co štěstí je, ale ví jistě, že to nebude pomáhat starým rodičům. V tom má jasno.

Pohádku známe všichni: nakonec dostane princeznu a půl království. Až starý král umře (brzy), celé království bude jeho. Příběh často končí: „A tak žili, dobře se měli, hodovali až do smrti.“ Dnes by se dalo říct, že Honza vyměnil péči o rodiče a rodnou vesnici za sex s princeznou, nemovitosti, akcie a pozemky.

Kromě pochybných morálních podtextů tu máme ještě jeden problém: idealizaci monogamního vztahu. Honza je mladý, chce „vydělat“ a nemá jinou možnost, než si princeznu vzít. Často ji potká v temné jeskyni, kde ji sotva vidí. Zabije draka (což by samo stálo za etickou debatu), princeznu zachrání a pak si ji vezme. A teď mu má dítě věřit, že s ní bude šťastně až do smrti?

A co princezna? Třeba drak nebyl tak zlý, možná s ním odešla dobrovolně, protože měla dost královského protokolu. I kdyby se ale do sebe zamilovali, romantická láska se během roku nebo dvou změní ve zvyk. Honza přitom není žádný morální vzor – děti to vědí už od začátku příběhu – a přesto se od nich chce ať věří, že princezně bude věrný. Nebo ještě absurdnější: že ona bude věrná jemu.

Zajímá mě, jestli si tohle uvědomují propagátoři četby pohádek dětem. Erben i Němcová brali, co našli, jen aby mohli vydat knihu a dostat honorář. O morálce samotné Boženy Němcové se dnes vedou spíš smutné debaty. A přesto toto všechno dětem předkládáme v době, kdy ještě nemají rozvinuté kritické myšlení. Učíme je, že svět funguje takhle – a pak se divíme, že nás jednou šoupnou do LDNky, nebo že nám sníží valorizaci důchodů.

Pokud ale trváte na čtení pohádek, zkuste se alespoň podívat za hranice naší malé země. Inspirativní jsou třeba africké příběhy. Třeba pohádka o Mbogovi.

Pohádka o muži, který si snědl vlastní nohu

Byl jednou jeden muž jménem Mboga, který měl pořád hlad. Věřil, že hlad je nemoc, kterou lze léčit.

Jednoho dne se mu zjevil duch pouště – ne laskavý, ale zlomyslný – a poradil mu:

„Lék na tvůj hlad nosíš celý život s sebou. Začni jíst svou vlastní nohu. Až ji doješ, najdeš poklad.“

Mboga, i když nebyl moc chytrý, začal okusovat vlastní nohu. Kousal, krvácel, bolelo ho to – ale duch slíbil poklad! Když měl jen pahýl, hlad měl pořád.

V noci duch přišel znovu a s ďábelským smíchem řekl:

„Gratuluju! Tvým pokladem je trpělivost. Teď už nikdy nikam nepůjdeš.“

Mboga se styděl, a tak začal všem tvrdit, že okusování vlastní nohy je zaručený lék na hlad.

Za pár měsíců seděla půlka vesnice na jedné noze, hladová a bezmocná, zatímco duch se smál tak hlasitě, že jeho škodolibý smích nesl vítr až za řeku.

Pohádka jak z komunikačního manuálu ODS.

Pokud to vše vezmete v úvahu, možná je lepší děti nechat chvíli hrát počítačové hry nebo koukat na tablet. Pro jejich zdravý vývoj to může být nakonec lepší volba. Alespoň do doby než začnou samostatně přemýšlet.

Tedy pokud nechcete skončit v LDNce – nebo si sníst vlastní nohu.