Lexikon nadávek - zvláště předvolebních

Ve světovém veřejném prostoru nalezneme řadu nadávek, přičemž jednu nečekanou v plném znění „sionistický pes“ jsem náhodou našel v prostoru velmi blízkém, a sice slovenském, račte se pokochat odkazem, máte-li na to žaludek.

Obecně vzato, i v českém jazyce lze z historie vyčísti, že označit někoho jako psa bývalo hrubou urážkou. Snad se to v nějaké omezené subkultuře u nás dochovalo dodnes. Pokud by mě dnes někdo označil za „sionistu“, pak je to promě celkem indiferentní, poněvadž si přeji, aby stát Izrael existoval, ale nejsem jeho občanem ani věřícím židovského náboženství.

Pokud by mě ale dnes někdo označil za „psa“, pak bych to považoval spíše za poctu. Pes pro mě není jen zvíře, je to pro mě ctěná bytost, nejlepší přítel člověka, věrný společník, ochránce a pomocník. Jinak by tomu ovšem bylo, nazval-li by mě někdo prasetem. To slovo má dodnes jako označení člověka negativní konotaci, ačkoli samozřejmě musíme rozlišovat pohlaví. Nazve-li mě někdo „sviní“, pak se budu cítit uražen, neb jest tak dodnes nazýván člověk morálně zkažený. Nazve-li mě někdo „kancem“, pak bych se patrně měl cítit polichocen, neboť jest tak dodnes – byť v rozporu s biologickou taxonomií – nazýván samec druhu Homo sapiens, jenž je sexuálně neobvykle aktivní a výkonný. Cosi ryze biologického totiž všechny živočišné druhy včetně člověka dodnes nutí uznávat právě takto obdařené tvory jako hodné obdivu.

Leč, přejděme k nadávkám ryze současným a aktuálním. Jistě se sluší, abychom jako první jmenovali nadávku uvedenou oficiálním orgánem, tedy ministrem vnitra Vítem Rakušanem, jenž je ovšem shodou okolností mnoha vulgárními občany označován za orgán, jenž u výše uvedeného kance provádí ony aktivity.

Ta nadávka zní: „Dezolát“.

Použil ji však pan ministr opravdu? Jediné označení svých názorových odpůrců, které jsem u pana Rakušana našel, bylo označení organizátorů těchto jako lidí „mravní bídy“. Jistě, člověk mravně bídný může být v našem jazyce označen téměř synonymem jako „dezolát“. Nicméně zaznělo právě tohle slovo od pana Rakušana? Netvrdím, že nikoli a jsem asi poslední, kdo by toho člověka chtěl nějak obhajovat, avšak věřím tomu, co doloženo jest. Doloží to například někdo z čtenářů? Uvidíme.

Tak či onak, nadávka „dezolát“ zobecněla v novém významu. Lidé, kteří tíhnou k politice aktuální vlády za „dezoláty“ označují své názorové odpůrce. Ne všichni a ne vždy, ale tento trend je zřejmý a dokazovati ho netřeba.

Stejnou kategorií nadávek je kupříkladu výraz „Chcimír“. Zastánci konfrontační politiky vůči Rusku především ve vztahu k ruské agresi na Ukrajině tak označují ty, kteří, byť za cenu morálně nepřijatelných ústupků Rusku chtějí volit politiku kompromisu a konsenzu.

Pochopitelnou reakcí na „Chcimíra“ jest výraz „Klávesnicový bojovník“. Takto nejen „Chcimíři“ označují naopak ve virtuálním prostoru mimořádně aktivní zastánce konfrontačního postoje vůči Rusku, přičemž ono sousloví má poukázat na jejich neschopnost odlišit to, co skutečná válka přináší od bojů v onom prostoru jedniček a nul běhajících internetem.

Zanoříme-li se ještě hlouběji do vod našeho českého virtuálního rybníčku, pak už řadu let známe také výraz „Kobliha“. Jest to pojmenování sympatizanta s Andrejem Babišem, neb jest prokázáno, že bohatý zbojník ze Slovenska koblihy chudým Čechům vskutku rozdával.

Snadno najdeme i opak k onomu výrazu, a sice například slovo „Fialovec“. Zde si nepleťme taxonomii botanickou a název keře „Fialkovec“ s novodobým pojmenování sympatizanta Petra Fialy.

Jest-li Andrej Babiš jeho oponenty nazýván třeba jako „Nemajitel“ vzhledem k jeho firmě Agrofert, kterou nyní „nevlastní“, pak jest stejně tak nazýván Petr Fiala jakožto „Signalista“, což jest odvozeno od jasných signálů, kterých pan premiér činí více, než jasných skutků.

Pejorativních označení toho či onoho, ať už konkrétní osoby, nebo osoby tíhnoucí k nějakému světonázoru najdeme na internetu bezpočet. A tento „bezpočet“ stále vzrůstá, jakkoli se to tvrzení může zdát nesmyslné, pak ve virtuálním světě pravdivé je.

Virtuální svět má totiž jiná pravidla, než ten náš svět vezdejší, denně žitý, dotýkaný, cítěný, chutnaný. Postavme v onom skutečném světě „Koblihu“ vůči „Fialovci“, kteří se neznají a nevědí, kdo komu fandí, a zeptejme se jich na 90% z toho, co konkrétně a životně nutně nyní řeší. Oni se z 90% shodnou, že je to rodina, partner, děti, rodiče, bydlení, mít z čeho žít a být tu pro své blízké. Těch zbylých 10% jsou ony internetové nadávky.

Vlastně je málem půvabné, že jazyk český i řeči kterékoli části světa to virtuální prostředí novodobými nadávkami obohacuje. Tedy půvabné je to potud, pokud nejde o něco, co je myšleno vážně a zle. Ovšem tohle ve veřejném prostoru také existuje a do prostoru reálného se nebezpečně promítá. Nelze totiž vypustit z úst virtuálně i v reálném světě například nikoli jako nadávku, nýbrž jako obvinění z toho nejhoršího zla výkřik

„Fašisto!“

a nečekat, že na tuto akci v obou prostorech nezazní reakce. A ta bývá často silnější, než byla prvotní akce, třebaže to byla akce někoho, kdo ani netuší, co ten pojem obnáší.

Nedokážeme-li se bez hanlivých označení obejít, zvláště ve vyhrocené předvolební době, volme alespoň označení, která jsou do nějaké míry nápaditá. To má být funkce jazyka kulturních tvorů: Do pojmů zhušťovat obsah. Ne pojmy bez důkazů a zbaběle útočit.