Zásluhový důchod? Spíše zádluhový.
Štíhlý stát
V politických diskusích se objevuje pojem „zásluhový důchod“. Zní to hezky – každý dostane podle toho, co odvedl. Jenže co když by se důchod nepočítal jen z odpracovaných let a odvodů, ale i z toho, jakou stopu zanechal po sobě ve veřejných financích? Pak by šlo spíš o „zádluhový důchod“.
Dluhy státu nevznikají jen tak. Jsou důsledkem politických rozhodnutí – a ta rozhodnutí jsou důsledkem voleb. Každý, kdo měl volební právo, nese část odpovědnosti za to, že si stát žil nad poměry. Pokud tedy dnes někdo žádá „zásluhovost“, logická otázka zní: A co vaše „zádluhovost“? Představme si systém, kde se na důchod neptáme jen: Kolik jste odvedli? Ale také:
Kolik státního dluhu vzniklo v době, kdy jste volili?
Kolik dotací a benefitů jste přímo či nepřímo čerpali? (například levné jízdné, státem dotovaná energie, bydlení, zemědělské dotace, daňové úlevy).
Kolik jste přispěli k udržitelnosti systému? (např. placením daní, odpovědným podnikáním, dobrovolnou solidaritou).
Výsledek by mohl být překvapivý: někdo s vysokým příjmem, ale zároveň i s velkým podílem na dotovaných sektorech, by se ocitl na mínusu. A někdo s nižším příjmem, ale bez čerpání dotací, by měl vlastně „menší zádluhy“.
Myšlenka „zádluhového důchodu“ ukazuje na podstatu problému: důchod není jen otázka individuální spravedlnosti, ale i mezigenerační odpovědnosti. Dnešní senioři dostávají penze z peněz, které budou splácet jejich děti a vnuci – včetně úroků z dluhů, které vznikly za jejich aktivního života. Když tedy někdo říká: „Chci zásluhový důchod, protože jsem celý život pracoval,“ můžeme se ptát:
A kolik dluhu vzniklo za dobu, kdy jste měli možnost volit a ovlivňovat politiku?
Kolik jste spotřebovali z dotovaných výhod, které někdo jiný musí zaplatit?
Skutečně spravedlivý důchod by tak neměl být jen zásluhový, ale i "zádluhový". A možná by nás takový pohled přiměl víc přemýšlet nejen o tom, kolik vyděláme, ale i o tom, jak hospodaří stát, který si volíme. Protože peníze, které dnes chybí v důchodech, nejsou „někde pryč“ – jsou to jen naše společné "zádluhy".