Zákaz propagace komunistických symbolů - konečně

Tak se konečně dočkáme. Od začátku nového roku začne platit zákon o trestnosti propagace komunismu a jeho symbolů. Zvolení zástupci lidu přijali a podpořili tento tolik potřebný krok. Komunismus – už samotné slovo vyvolává husí kůži a nejhlubší pohrdání. Představa, že by něco mohlo být společné – půda, řeky, lesy, voda nebo dokonce vzduch – je až urážlivá. Mnozí z nás to v minulém režimu tušili v hloubi duše, a někteří, ti odvážnější, proti tomu dokonce aktivně vystupovali.

Typickou, a dosud přehlíženou, skupinou byli veksláci. Mladí muži a ženy, kteří riskovali konflikt s tehdejším nespravedlivým zákonem a přes velká rizika se starali o přísun valut na náš trh. Byl to závan svěžího větru do našich zatuchlých domácností.

Dnes jsme však už zralejší a poučenější. Víme, že soukromé vlastnictví je jako ovesná kaše po ránu, romantická láska bez kondomu nebo procházka naboso po rozkvetlé jarní louce. Představa společného vlastnictví je hnusná a urážlivá pro všechny svobodomyslné a – ano – voňavé. Protože chudoba páchne.

Vemte si takového Epsteina. Byl to bohatý člověk, trochu chlívák, to je pravda, ale jak musel vonět. Jeho společenský status, styky na nejvyšších místech, soukromý majetek a akciové portfolio mu zajišťovaly přísun těch nejdražších vůní, libých krémů a čistých šatů. A tak je to s bohatými obecně – prostě voní víc než chudí. Chudí navíc musí pracovat, potí se a zákonitě jim víc zapáchají nohy, což je pro nás movitější naprosto nechutné.

Soukromé vlastnictví, majetek – to je důsledek zdravého sobectví. Hamty hamty, ať mám víc než tamty. Jak mile a libozvučně zní tato stručná definice kapitalismu bez přívlastků. Porovnejme to třeba s „Proletáři všech zemí, spojte se“. Nám básníkům je rozdíl jasný na první pohled – výběr slov, kadence, metaforičnost. Ale i analyticky založený čtenář musí cítit ten propastný rozdíl.

Intelektuálně i emocionálně jsme ušli velký kus cesty. Není však ještě vyhráno. Nebezpečí číhá tam, kde ho mnozí z nás možná nečekali – v jazyku, který všichni používáme. V každodenní řeči se stále objevují slova s pozitivní či negativní konotací. Třeba taková láska – slovo, které mnozí nepoučení vnímají jako něco pozitivního, hodnotného.

Ale zamysleme se. Budeme-li lásku brát vážně, v tom starořeckém významu agapé, ne jako obyčejné šukání, kam bychom se dostali? Začali bychom tím, že bychom těm chudým chtěli přilepšit – aby měli co jíst, kde bydlet – a krok za krokem bychom skončili jako Jeníček v té pohádce. Nejdřív prstíček, pak celou ruku… a za chvilku byl celý Jeníček v prdeli.