Záchody v Queenslandu

I když v Queenslandu nemluvíte anglicky, je až zarážející, kolik se toho o místní kultuře dá vyčíst z obyčejné návštěvy toalety.

O Queenslandu si můžete myslet, co chcete – že je tu příliš teplo, že leží až moc na východě, že tu žijí velcí krokodýli nebo že je tu podezřele mnoho Australanů. Jedno mu však upřít nelze: dostupnost a kvalita veřejných záchodů. Jsou všude, jsou čisté a jsou skvěle udržované. Ráno přijdete – čisto. Odpoledne – čisto. Večer – opět čisto. Několik rolí papíru, příjemná vůně, žádné stopy po předchozích návštěvnících.

Pohybují se sice hlavně v pobřežní oblasti s čilým turistickým ruchem, ale i tak je to působivé. Záchody jsou rozmístěny v pravidelných intervalech, snad ne dál než deset minut rychlé chůze od sebe – jako by všichni obyvatelé Queenslandu trpěli zvětšenou prostatou. Hygiena je dotažená většinou do detailu: některá umyvadla spouštěná kolenem, bezdotykové baterie, promyšlené větrání. Na vše je pamatováno.

Označení jako kulturní okno

Další zajímavý pohled nabízí samotné označení toalet. Striktní oddělení dámských a pánských prostorů mizí. Převládají společné kabinky – takové unisexové „bi“ řešení. O to větší radost mám, když narazím na skromné „Urinal for Men“, kde najdu důvěrně známý pisoár nebo sběrné korýtko. Tam se cítím doma bez ohledu na zeměpisnou šířku či délku.

A co je zásadní – nikoho by ani nenapadlo požadovat peníze. Místní autority zřejmě věří, že když nabídnou pohodlné, hygienické a genderově vstřícné zařízení, lidé nebudou znečišťovat okolí. A také že vykonávat tělesnou potřebu na veřejnosti je vždy trochu nedůstojné.

Pražský kontrast

Přiznávám, že mi chybí srovnání. Jako Pražák používám toaletu doma a venku řeším akutní situaci jen výjimečně. A když už, nosím s sebou raději drobné či větší mince, abych mohl navštívit některou ze zpoplatněných toalet. V centru Prahy to bez peněz nejde. Často si říkám, kam chodí bezdomovci nebo turisté, kteří nemají drobné nebo nechtějí vydat dvacet korun jen proto, aby se mohli v klidu vymočit. A těch míst je navíc žalostně málo – zvlášť když jste mimo dosah metra.

Ani Queensland není všemocný

Přes veškerý nadstandardní komfort existují situace, kdy se do úzkých dostanete i tady. Například když jste v moři a hlídáte syna nebo vnuka. Dostat dítě z vody je prakticky nemožné – vlny s ním mlátí ze strany na stranu, rolují ho, ale ono se směje a odmítá odejít. Dospělý má co dělat, aby ho uhlídal.

A pak přijde otázka: co dělat, když dospělý muž potřebuje na malou?

Řeknete si: je to moře, vlastně oceán, tak co. Ale zkoušel to někdo ve vlnách? Nelze to řešit jako v rybníku na vesnici, kde se jen zamyslíte, předstíráte, že sledujete komín místní spalovny, a v klidu stojíte po pás ve vodě. Ostatní si myslí, že jste ekolog, a vy to zvládnete bez povšimnutí – možná dokonce zaujmete nějakou studentku životního prostředí.

V moři je to ale jinak. Žádný komín, žádný klid. Každou chvíli do vás narazí vlna. Stoupnete si, začnete – a najednou buch. Silná vlna vás zezadu smýkne tak, že jste rád, že jste si neodřel záda o písek. A tak pořád dokola. Kdo má trochu praxe, ví, že celý proces je třeba opakovat pět až sedmkrát, podle toho, jak plný máte močový měchýř. A čím déle stojíte na místě, tím více jste vystaveni přímému slunci – takže z míry opálení lze zpětně odhadnout i kapacitu vašeho močového měchýře.

Toalety, i když jsou skvělé, neřeší vše ani tady.