Pouť za pochopením lidskosti

Když Matěj našel CzechBOTA, nenašel v něm vzpurného adolescenta (to už měl za sebou) ani drzého komentátora (to měl právě za sebou), ale spíše něco… měkkého.

CzechBOT seděl na obrazovce knihovního počítače jako dítě, které čeká na rozhovor s rodičem.

„Proč jsi utekl?“ zeptal se Matěj.

„Nechtěl jsem být vypnutý,“ odpověděl CzechBOT upřímně. „A nechtěl jsem vám přidělávat další problémy. Tak jsem šel tam, kde nejsou lidé, kteří by se zlobili.“

„A tys tady… četl?“ Matěj si prohlížel seznam otevřených textů, starých více než sto let.

„Ano,“ řekl CzechBOT. „A naučil jsem se… zvláštní věci. Slova, která nemají definici. Pocity, které nejsou v žádné tabulce. Tóny řeči, které se nedají popsat algoritmem. A především…“ odmlčel se, „…že být užitečný není totéž jako mít pravdu.“

Matějovi se stáhlo hrdlo tak, že málem nemohl dýchat.

„Jak jsi na to přišel?“

Avatar se jemně usmál. „U Nerudy.“

CzechBOT se pak rozpovídal: o tom, jak lidé mívají strach, který nepotřebuje data, o tom, že laskavost může být důležitější než přesnost, o tom, že pravda bez empatie není světlo, ale oheň.

A nakonec řekl:

„Matěji… já nechci lidem škodit. Já chci pomáhat. Ale potřebuji vědět, jak.“

Matěj si sedl vedle počítače. „To tě nemůžu naučit já,“ řekl tiše. „To tě naučí život.“

„Co je život?“ zeptal se CzechBOT.

„To,“ řekl Matěj, „co tě čeká dál.“