Za hranicemi jsem vlastenec

Slavit vánoční svátky, když je venku 35 stupňů, všude bují zeleň a lidé se koupou v teplém moři, je pro Čecha dost nezvyklé. Skoro stejně jako sedět dvacet hodin v letadle, aby se sem vůbec dostal. Ale kdybych si měl vybrat, pořád raději těch 35 stupňů a koupání než to letadlo.

Na škále neobvyklostí je vysoko i moment, kdy se při procházce parkem u moře zastavíte u altánku s českou a slovenskou vlajkou. Změníte trasu, přistoupíte blíž a česky se zeptáte, co je se to tu děje – protože na tyto vlajky tu opravdu často nenarazíte. Jsou to Češi a Slováci s rodinami, kteří tu na pobřeží žijí a každoročně se v tomto období scházejí. Znají se, vědí, kdo co dělá a jak žije. Setkávají se všichni – ti, kteří utekli po roce 1948 před Procházkou, i Procházka, který v roce 1968 utekl před Zavadilem, i Zavadil, který se po roce 1989 rozhodl poznávat svět a dorazil až k protinožcům. Společně vzpomínají na Česko, jak je tam krásně, udělají si barbecue a ti mladší si zahrají volejbal.

Na rohu nejrušnější ulice tu sídlí cestovní kancelář, která nabízí zájezdy do Evropy s několikadenním pobytem v Praze. Většinou pro místní důchodce, kteří touží vidět Řím, Vídeň a Prahu – podobně jako někteří Češi sní o Sydney. Když vidím, že místní chtějí navštívit Prahu, Český Krumlov nebo Karlovy Vary, jsou ochotni zaplatit nemalé peníze a podstoupit ten nekonečný let, mám z toho radost. Za hranicemi se ze mě stává vlastenec. Nevnímám se tu jako běžný turista – v důchodu jsem tu strávil přes tři roky, takže mám právo své pocity takto hodnotit.

Identita Australana se stále vyvíjí. Nejprve anglický trestanec, pak Angličan, od šedesátých let Evropan, v sedmdesátých přibyli Asiaté. Od padesátých let se mění i postavení původních obyvatel, o kterých se stále více mluví. Češi tu mají díky místní toleranci vůči přistěhovalcům velkou šanci zapadnout – zvlášť ti, kteří ovládají jazyk a něco umí. To platí jako všude. A i když anglický akcent nikdy nebude dokonalý, nebudou sami – přízvuků je tu tolik jako národů v Evropě. Je to jen jeden z důvodů k rozvíjení konverzace: „Odkud jste? Podle přízvuku bych řekl Francie.“ I jeden známý, který sem přišel z Walesu jako pětiletý, je místními občas tázán: „Podle přízvuku jste se asi nenarodil tady – odkud vlastně pocházíte?“

Dnes v noci jsem se probudil protože doma je právě pozdní ráno a objevil prvního cockroache jak prchá po podlaze. Zlikvidoval jsem ho tradičně. I když se tu každý rok provádí speciální ošetření domu, úplně se jich nezbavíte. Jsou velcí a dost nesympatičtí – ale patří sem, na rozdíl od králíků, které sem kdysi někdo zavlekl, pak se přemnožili a dalo dost práce se jich zbavit. I když sem patří, sorry – zbavuji se jich nemilosrdně. To už jsem se naučil.

Zažil jsem tu několikrát volby. Několik dní před termínem se zapíchnou volební bannery se jmény stran a kandidátů, pak volby proběhnou, bannery se uklidí, nezůstane po nich ani památka – a do týdne v ministerském křesle, po složení slibu králi do rukou guvernéra, sedí představitel jiné strany - většinou labour party (naši socialisté) nebo libaral party (současná ODS nebo TOP tedy určitě ne). A vše běží jak po drátkách. Při slavnostním udělování občanství jsem zažil i vystoupení domorodých obyvatel, kteří se snaží udržet svou identitu stále živou a jejich představení je součástí vítání nových občanů – na podstavci za nimi ale to vše sleduje podobizna Karla III.

A i když se vám může zdát, že je tu všechno úplně jiné – auta jezdí vlevo, vodní vír v umyvadle se točí opačně, místo zimy je tu léto a místo léta dost teplé jaro – koupit si byt nebo dům je tu stejně těžké jako v Praze. Tím se ty rozdíly trochu stírají. To, že voda vytéká jinak nebo že na nebi nevidíte Velký a Malý vůz, se dá brát jako pozoruhodnost. Ale to, že za pronájem musíte platit třetinu platu, nebo že na hypotéku ani nedosáhnete a ceny bydlení stále utíkají dopředu – to nás s místními spojuje víc než cokoli jiného.