Nezávislost médií není nikdy hotová. Jen změní podobu svého pána.
Svoboda slova
Ve veřejném prostoru často slýcháme o „nezávislých médiích“, jako by šlo o stav, kterého lze jednou dosáhnout a pak ho už jen udržovat jako muzeální exponát. Ve skutečnosti ale nezávislost médií nikdy neexistovala jako trvalý stav. Byla — a je — procesem trvalého střetu o rámec veřejné debaty. Kdo ovládá rámec, ovládá i realitu, kterou si lidé skládají ve svých hlavách.
Je naivní si myslet, že média jsou „prostředníkem“, který jen přenáší informace od zdroje k příjemci. Ve skutečnosti vždy rozhodují o: tom, co se zveřejní, kdy se to zveřejní, jaký rámec dostane daná událost, a jaké kontexty budou přidány nebo odstraněny.
Už na přelomu tisíciletí se vedly vážné debaty o tom, že zákony o médiích jsou nástroje moci, nikoli neutrální pojistky svobody. Nešlo o cenzuru v klasickém smyslu — šlo o kontrolu rámce, do kterého bude zasazena veřejná diskuse. Dnes se rámec už neurčuje jen v redakci nebo ve státním zákoně, ale v algoritmu. A ten není o nic méně mocenský.
Ve veřejném prostoru se často klade důraz na to, „kdo má právo mluvit“. Ale to je jen polovina příběhu. Ta důležitější zní: Kdo určuje kontext, ve kterém ta slova zazní.
Kontext rozhoduje, zda bude výrok vypadat jako názor, nebo dezinformace.
Kontext rozhoduje, zda bude řečník vnímán jako legitimní, nebo extremistický.
Kontext rozhoduje, co je „hlavní zpráva“ a co jen „okrajová poznámka“.
Právě tato moc rámovat realitu je nejcennějším aktivem jakéhokoli režimu — ať už demokratického, autoritářského nebo digitálně platformového. Skutečná nezávislost médií nevzniká tím, že ji někdo vyhlásí, zapíše do zákona nebo připne odznak „nezávislé žurnalistiky“. Vzniká střetem — neustálým, nepohodlným a hlasitým.
Bez střetu se z médií stává megafon.
Bez střetu vzniká falešný konsenzus.
Bez střetu začíná společnost ztrácet schopnost rozlišovat mezi skutečným názorem a vyrobenou realitou.
V minulosti rámec nastavovali vydavatelé, redakce nebo stát. Dnes ho nastavují i platformy, datové modely a algoritmická distribuce obsahu. Pán se změnil, princip zůstal. Dnešní médium není jen televize, noviny nebo rádio. Je to tok informací, který rozhoduje o tom, co se vám zobrazí, kdy, jak často a s jakým důrazem. A právě tady leží jádro současného problému: lidé si často myslí, že „si vybírají informace sami“ — přitom rámec už byl dávno určen za ně. Algoritmus: neargumentuje, neodpovídá, a hlavně se nikomu nezodpovídá.
Přesto má větší moc nad veřejným rámcem než většina tradičních médií. Nezávislá média nejsou stav. Jsou bojové území. A kdo tento střet zredukuje na frázi, ztrácí schopnost bránit svobodu projevu v její nejpodstatnější podobě: ne jako heslo, ale jako živý konflikt rámců a kontextů. Skutečná otázka dneška proto nezní „kdo smí mluvit“, ale „kdo nastavuje pravidla, podle kterých bude slyšet“.