Už jste to četli?

Já pečlivě a nebojím se říct, že by mohlo být vlastně dobré, kdyby text nezamořily populistické bubliny, které v uplynulých letech unikaly z bahnité touhy současných koaličních stran vládnout.

Tou největší je, samozřejmě, potopení důchodové reformy. Tou další, stejně páchnoucí, je evidentní snaha vlády řešit existující problémy prostým navýšením výdajů ze státního rozpočtu o desítky až stovky miliard korun. Tou třetí bublinou, která ale proskakuje programovými prohlášeními většiny vlád, je přehršel prohlášení, co je třeba udělat, nedoprovázená návrhy, jak to udělat.

Na druhou stranu, soulad řady vytyčených cílů s pravicovými principy a zdravým rozumem (já vím, je to v podstatě jedno a totéž) a absence návrhů řešení vytvářejí prostor pro jednání mezi vládou a opozicí. Mohly by tak vzniknout změny a reformy, které následující vláda nebude muset (nebo nebude mít potřebu) zrušit.

V oblasti penzí propadák

Babišova vláda se chystá zrušit i ty opatrné, ale správné a odborníky žádané reformní změny minulé vlády a půjde přesně opačným směrem než všechny ostatní vlády v Evropě (viz třeba běžící debata o změnách penzijního a sociálního systému v Německu).

Největší ohrožení vidím v návratu ke zrychlení růstu penzí a původnímu valorizačnímu mechanismu. Kdysi ho prosadil poslanec ČSSD Roman Sklenák (cestou pozměňovacího návrhu) a už tehdy se v kuloárech i samotní sociální demokraté chytali za hlavu, protože věděli, že má potenciál rozvrátit veřejné finance. Úpravou valorizačního mechanizmu minulá vláda nikoho nepoškodila, pouze zatáhla za záchrannou brzdu.

Pokud Babišova vláda penzijní vlak naopak odbrzdí, scvrknou se programová prohlášení budoucích vlád na kapitolu „Jak sehnat peníze na důchody“.

Co z kapitoly o důchodech vyčnívá na opačnou stranu, je například (moc těch příkladů tedy není…) cíl motivovat zaměstnavatele, aby zaměstnávali starší lidi, nebo aby lépe fungovalo spoření na stáří (vyšší výnosy). O tom je třeba ODS jistě připravena vést debatu.

Rodiny s dětmi – podpora bez odvahy

Tato kapitola patří v programu k těm spíše stručným, ale nic z textu nepotvrzuje kritiku například Mariána Jurečky, že „pro šestikoalici nebude rodinná politika žádnou prioritou“. Kdo dlouhodobě sledoval názory poslance Juchelky na rodinnou politiku, nebude panikařit ani po personálních změnách na ministerstvu práce a sociálních věcí. Na druhou stranu i tato kapitola trpí výše zmíněnými bublinami.

Například čirý populizmus je zvýšení rodičovského příspěvku na 400 000 Kč , který navíc míří jen k rodinám nejmenších dětí. Jenže rodina potřebuje podporu po celou dobu výchovy dítěte. Program vrací rodinám některé daňové slevy, které ořezal v rámci konsolidačního balíčku ministr Stanjura, což by bylo obtížné kritizovat v případě, že by na to byly peníze. Nejsou. Ale hlavní problém spočívá v tom, co v programu není. Vládě evidentně chybí odvaha provést ucelenější daňovou změnu ve prospěch rodin. Dlouhodobě účinná rodinná politika se přitom musí opírat o podporu daňovou, ne o dávky. Větou: „Při přípravě demografických opatření budeme upřednostňovat manželství jako nejstabilnější prostředí pro výchovu dětí“ Juchelka potvrzuje svůj a patrně i vládní konzervativní náhled na rodinnou politiku, nicméně ani zde, ani v preambuli kapitoly o rodinné politice nenajdeme nic, co by naznačovalo, že vláda demografii rozumí do té míry, aby ji mohla nějak účinněji ovlivnit (tedy, upřímně, pokud to vůbec jde).

Sociální dávky trpí populismem

Záměr vlády začít některé dávky automaticky navyšovat je jistě líbivý, ale vzhledem ke stavu veřejných financí a potřebě pokračovat v jejich konsolidaci patří mezi velmi nebezpečné bubliny.

Že vláda chce řešit porodní bolesti obrovské a správné reformy dávek, je v pořádku, pokud to ale udělá zbrkle, aniž by počkala, jak se projeví v praxi, poškodí stát stejně jako revizí důchodové reformy. Výjimkou je zmiňované vyčlenění přídavků na děti. To stojí za diskuzi, ale lepší by bylo počkat, až jak se vláda koncepčně postaví k podpoře rodin.

Záměru „upravit dotační systém tak, aby více zohledňoval výsledky a přínos služeb poskytovaných rodině“, není co vytknout, koneckonců podobný princip by měl být uplatňovaný všude tam, kde se rozdělují veřejné peníze neziskovým organizacím (a nejen jim) na pomoc potřebným.

Zbylé části této kapitoly se odvíjejí v duchu : „Skoro každý ví, co je třeba udělat, ale málokdo ví, jak“. Tak uvidíme.

Sociální služby – nový zákon na obzoru?

Tato kapitola stojí za přečtení a je z celého sociálního programu asi nejlepší. Hned první dvě věty: „Připravíme nový zákon o sociálních službách. Stávající dotační systém se dávno přežil a nevyhovuje vlastně nikomu“ vyvolává naději na pokrok. Pochybuji, že by některá z opozičních stran nesouhlasila. Jenže detailnější parametry nového zákona v tomto případě chybí. Spolupráce s opozicí by se vládě vyplatila, protože vylámat si zuby na tomto úkolu je tak snadné.

Kritiku si ale zaslouží poslední odstavec v této kapitole, a to návrh „zajistit spravedlivou valorizaci příspěvku na péči“. Opět automat s obrovskými náklady na veřejné finance a chybí záměr systém příspěvku na péči revidovat. Dnes se vyplácí ve velkém i lidem, kteří si jen přilepšují k důchodu a na placení péče ho nepoužívají. Naopak lidé, kteří jsou na péči závislí, by si zasloužili podporu větší.

Péče o znevýhodněné děti

Být znevýhodněným dítětem, tak strnu. Mé situaci jsou v prohlášení věnovány tři věty. Nejsem, takže mi strohost a obecnost těchto tří vět dává naději, že nová vláda bude k péči o znevýhodněné děti přistupovat opatrněji než všechny předchozí vlády bez rozdílu. Odchod odborníků z ministerstva práce a sociálních věcí mě proto, na rozdíl od lidí, kteří jej kritizovali, nerozrušil. Podpora pěstounů a přechod dětí z ústavní do pěstounské péče bude jistě pokračovat, ale pokud změny povedou například k přehodnocení chystaného zákazu umisťování dětí do sedmi let do ústavních zařízení, zabrání to katastrofě. Tolik pěstounů nemáme a nikdy mít nebudeme.