"Už aby si zvykly na ten režim a zajely se,"
Another brick in the wall
řekla mladá maminka své kolegyni jednoho slunečného zářijového odpoledne před školou kdesi na kraji Čáslavi, zatímco se kolem nich rojily děti, které byly v tento čtvrtý poprázdninový den opět na chvíli vypuštěny na svobodu.
Ten fascinující výrok jsem si okamžitě doslovně poznamenal do mobilu. Ona mladá maminka totiž nemá nejmenšího tušení, jak dokonale touto banálně pronesenou větou vystihla všechno, co je na dnešní společnosti špatně. A když říkám dnešní, měl bych to rozšířit i na předchozí a jistě leckteré následující.
No jistě, zvyknout si na ten režim a zajet se, to je přesně ono. A kdyby náhodou ne, šup sem s nějakou škatulkou, například hyperaktivita nebo nějaká jiná „neurodivergence“. (Děti se skutečnými problémy tohoto typu pochopitelně existují, ale moudrému čtenáři netřeba vysvětlovat, že o nich můj text nepojednává.) Ona to ale vždycky nutně hned nějaká tahleta neurodivergence není. Ona je to leckdy jakási hluboká podvědomá reakce zdravého tvora na absolutně nezdravý systém.
Je to vnímání podnětů uprostřed davu dávno otupělých.
Je to bezděčné zachovávání vnitřního souladu s přírodou, když člověk žije v betonovém bludišti.
Je to vrozená odolnost ducha vůči zkostnatělým doktrínám.
Je to nezkažená zvídavost srdce, do které se ještě plně nevplížily okovy takzvaného rozumu.
Je to akord hraný v orchestru rozladěných nástrojů a přetržených strun.
Ale přidělíme diagnózu a nacpeme je chemií, aby dávali pozor jenom na to, na co mají, pěkně se utlumili, srovnali, zařadili a mohli pak miliardářům vydělávat na další jachtu.
Jak řekl jeden moudrý muž, není měřítkem zdraví dokázat se přizpůsobit těžce nemocné společnosti.
Mladá maminko z čáslavského odpoledne: proboha, ne. Osvícený člověk ví, že je to přesně naopak. Až jednou třeba budu mít vlastní děti, mohu vás ujistit, že udělám všechno pro to, aby si nezvykly na ten režim a nezajely se.