Jak se stavět k podvodnému systému?
Jít, či nejít – to je otázka.
Už dlouho vyznávám ten postoj, že abych se v tomto světě nezbláznil, je na jednu stranu dobré být si jaksi vědom toho, co se děje, ale na stranu druhou si to příliš nepouštět k tělu, pozorovat to z dálky a řešit pouze to, co mohu řešit osobně.
Na tom se nic nemění, pouze v současnosti v tomto smyslu trochu více osciluji mezi dvěma trochu odlišnými přístupy. První je takový ten duškovsko-pjérovský, ve smyslu věci jsou takové, jaké být mají. Něco se tu odvíjí, nějaký vyšší smysl to má a já bych měl leda klást pasivní odpor – tedy nepodporovat věci, s nimiž nesouhlasím (pseudovakcíny a podobně).
Druhý přístup říká, že je dobré ona pověstná zrnka písku do toho soukolí zla sypat i trochu více – například občas zajít k volbám. Protože ač jsem k nim v globálu nadále skeptický, on z nich asi přece jenom kdosi strach má, když jsou jisté politické strany či myšlenky očerňovány, případně alespoň ignorovány, zatímco jiné propagovány 24 hodin denně; když v některých evropských zemích se „nežádoucí“ výsledky voleb rovnou ruší; když v jiných zemích se čelní představitelé už předem šturmují a vyhrazují vůči stejně „nežádoucím“ budoucím variantám…
A je pravda, že každý z nás může ona zrnka do soukolí sypat pouze sám za sebe a z vlastní iniciativy – nikdo shůry tam za nás najednou celý pytlík písku nevhodí.
Jak se stavět k podvodnému systému? Především s ním nehrát jeho hru. Nenechat se stáhnout na jeho úroveň. Ovšem když se někdy vyskytne možnost narušit jeho bujení pomocí jeho vlastního nástroje, není nic špatného na tom jej použít, i kdyby to mělo vypadat paradoxně. (Ostatně co je na paradoxu tak špatného? To jenom lidské ego, s jeho zpátečnickou zkostnatělostí, se tohoto zajímavého fenoménu děsí.)
A tak přestože se můj názor na volby obecně nikterak nemění, cítím, že by bylo škoda se jich letos nezúčastnit. Sice bude pouze jedna zkorumpovaná, kolaborantská skvadra nahrazena jinou, o nic lepší, ovšem jde o ty strany malé, které nabývají na síle a které lze nazvat skutečnou opozicí – na rozdíl od té šaškárny pro veřejnost, kde si Petr s Pavlem podávají žezlo tam a zpátky, zatímco slouží stejnému pánovi, a veřejnost jim to hltá i s navijákem. Jde o ty malé strany, které se „volební průzkumy“ vytvářené na objednávku snaží bagatelizovat, aby si člověk řekl „Hele, Máňo, těmhle nemá cenu to házet, ty se tam stejně nedostanou.“ Jistá čísla totiž stoupají, a jak je vidět, došlo i na má slova, a sice že by se tito aspiranti konečně měli začít spojovat (ostatně to v soudobé politice zjevně není nic nového).
Protože jak můžeme vidět třeba za velkou louží i jinde, možné je všechno, ne že ne. To jenom kdosi v nás pěstuje malověrné myšlenky o malém kolečku, které nic nezmůže. Je to nesmysl. Jak se říká, kapka v moři je malá, ale čím jiným je to moře tvořeno než právě těmito kapkami?
Je to záležitost ryze soukromá a pochopení mám samozřejmě i pro přístupy zcela odlišné, nicméně mám zkrátka jakýsi dojem, že letos by se skutečně dalo některými věcmi aspoň částečně pohnout. I kdyby jenom pro vyslání signálu o tom, že něco už jsme si vyzkoušeli, zjistili, kudy cesta nevede, a děkujeme pěkně, ale je třeba posunout se dál. Ostatně tohle všechno už tady bylo. Půjdu do toho, a nenechám se znechutit ani dalším z podvodů, tentokrát s názvem „korespondenční volby“.
Před deseti lety bych nevěřil, že něco takového budu psát, ale časy se mění… a moudrý člověk, jsa postaven před nové skutečnosti, mění názor.
Nakonec o nás samotné nejde.
„Blaho tomu, kdo sází stromy, i když ví, že v jejich stínu už neusedne.“