Určitě znáte příběh o Schrödingerově kočce, který dnes rodiče vyprávějí dětem před spaním – alespoň těm, které nechtějí uspávat pohádkou, ale paradoxem. Myslím, že tenhle známý příběh nějak souvisí buď s kvantovou fyzikou, nebo s vařením – nejsem si úplně jistý. Podstatné ale je, že abyste zjistili, jak na tom ta kočka po provedeném experimentu v krabici je, musíte se do té škatule prostě podívat. I když jsou tací, kteří tvrdí, že to stejně nezjistíte, protože kočka je ve stavu jakési superpozice mrtvosti a živosti. Tuto mou dílčí pražskou interpretaci, doufám, nezpochybní ani absolventi Matfyzu, ani Zdeněk Pohlreich.
Analogicky – podobně jako u Schrödingerovy kočky – nebylo možné jednoduše „nahlédnout do krabice“ ani v období před vznikem druhé světové války. Aby si někdo mohl udělat reálný obrázek o tom, co německý nacismus a italský fašismus vlastně představují a jaké mají cíle, musel si počkat několik let – a pak už to všichni viděli černé na bílém. Tehdy už nebylo sporu o tom, že Hitler a jemu podobní zosobňují čiré zlo. Před válkou to však zdaleka nebylo tak černobílé. Už jen proto, že Versailleská smlouva – přes varování ekonoma Johna Maynarda Keynese – uvalila na poražené Německo tak drtivé reparace, že země sotva dýchala.
I přes snahy některých pošahaných progresivistů o kritické vymezení vůči Winstonu Churchillovi zůstává tento britský státník ikonou svobodného světa – pokud ještě nějaký zbyl. Zasloužil se o vítězství Spojenců ve druhé světové válce a díky své autoritě významně přispěl k popularizaci doutníků a alkoholismu. Mnoha jeho obdivovatelům to dodnes zpříjemňuje život – viz Bill Clinton a aféra Lewinská. Někteří čeští politici se po roce 1989 pokoušeli Churchilla napodobit, byť někdy trochu křečovitě. Já jim to nezazlívám. I mně je sympatický. A koneckonců – i ten Clinton.
Z dnešního poučeného pohledu však nelze přehlédnout, že Churchill se před válkou choval vůči italskému fašismu a zejména Mussolinimu poměrně ambivalentně.
Nejlépe to vystihl francouzský historik Pierre Milza, který ve The Daily Telegraph napsal:
„Není žádných pochyb o tom, že Churchill byl ve dvacátých a ještě zkraje třicátých let obdivovatelem Mussoliniho. Svědčí o tom řada jeho veřejných projevů. V roce 1927 například prohlásil: ‘Kdybych byl Italem, určitě bych s fašismem sympatizoval.’“
Churchill ale rozhodně nebyl jediný, kdo s fašismem v meziválečném období koketoval. Podobné sympatie bychom nalezli i v anglické královské rodině. Sám král Eduard VIII. se 11. října 1937 vydal na návštěvu nacistického Německa, kde se setkal s Adolfem Hitlerem – a podle dostupných záznamů si to všichni zúčastnění docela užívali. Podle některých pramenů měl Eduard VIII. proněmecké sklony už od mládí a pozitivní vztah k Německu si uchoval i v době, kdy nacisté už stavěli první koncentrační tábory a uplatňovali protižidovskou politiku.
Abych nezapomněl – když už zmiňuji významné historické osobnosti, které byly kompromitovány kontakty s Hitlerem, nelze opomenout, že s ním prostřednictvím svého ministra zahraničí Molotova jednal i Stalin. Tato skutečnost je však v našem tisku diskutována poměrně často a podrobně, takže ji tu nechám bez dalšího komentáře.
Na rozdíl od Gruzínce Stalina či Ukrajinců Zinověva a Malinovského, kteří jsou líčeni jako představitelé imperialistického Ruska ochotných kolaborovat s předválečným Německem, je u Churchilla a Eduarda VIII. jejich koketování s Mussolinim a Hitlerem vnímáno jako pikantní gentlemanský poklesek. A to je ta hodnotová superpozice mrtvosti a živosti té kočky, o které se píše na začátku.
Zdroje:
iDNES: Churchill chtěl Mussoliniho smrt kvůli svým obdivným dopisům, tvrdí historik (3. září 2010)
Deník.cz: Když Eduard VIII. navštívil Hitlera. Splnil tím prý své manželce touhu po poklonách. (11. 10. 2021)