Volby a důchodce
Někde jsem slyšel, že typický český volič věnuje přemýšlení o politice zhruba sedm minut denně. Má jiné starosti a čas číst programy politických stran zkrátka nemá. Mnoho lidí navíc na politiku tak trochu rezignovalo – ztratili důvěru ve společenský život, protože se příliš často stává, že strana naslibuje, co může, vyhraje volby – a pak dělá pravý opak. Nedávný příklad z Německa – Friedrich Merz – je toho ukázkovým příkladem. Jenže rezignace není řešení. Divím se, že to mnozí stále nepochopili.
Ačkoliv se politická linie strany po volbách často zcela změní, mnoho partají si s přípravou svých programů dává značnou práci. Číst politické programy je ale podle mě stejně tak trochu ztráta času.
Potenciální volič totiž obvykle nepostupuje jako analytik, který by studoval větu po větě nějaký pečlivě sepsaný a promyšlený dokument. Neověřuje si neznámá slova nebo myšlenky pomocí AI či Wikipedie. Rozhoduje se spíše podle letmých dojmů, impresí a vizuálních koláží složených z tváří politiků, jejich vystoupení v televizních debatách nebo z nepodařených marketingových pokusů.
Zcela specifický je vnitřní svět důchodce. Je jiný než přísně logická mysl typu pana Křečka, který radí premiérovi. Je to něco jako dost subjektivní impresionisticko-dadaistická melange, která se od reality velmi vzdaluje – a tak může být vůči některým osobnostem našeho veřejného života neprávem i dost zaujatá.
Paní Schillerová se lidem vryla do paměti svými aktivitami na TikToku, kde se prezentovala jako „hranolka“. Pan Babiš zase s trumpovsky rudou kšiltovkou s nápisem „Udělejme Česko opět veliké“.
Já jsem typický důchodce – trochu zapšklý a žlučovitý – a v hlavě se mi to občas všechno plete. Současnou vládní koalici mám spojenou s paní Gregorovou a jejím slavným transparentem „Chceš prcat“, s panem Fialou a jeho Nutellou a také s nezapomenutelnou hláškou, že „pokud bude zvolen, doženou Češi do pěti let německé platy“. Výrok, který bezpochyby vstoupí do dějin. Dále pana Bartoše, který se proslavil totálně nezvládnutou digitalizací stavebního řízení – a tím na roky zablokoval možnost rychlejší výstavby bytů pro mladé. A samozřejmě paní Nerudovou, která veřejně tvrdila, že Československo osvobodili Američané. Pak je tu ještě paní Decroix – vždy usměvavá, i když už dávno není čemu se smát. Když ji vidím na obrazovce, musím si snížit jas, jak se jí leskne chrup. Žádné analytické studium politických programů – jen imprese a emoce.
V mém mozku se navíc z těchto jednotlivých obrazů vytváří jakási bizarní koláž. Vidím paní Gregorovou, jak se obrací někam ve směru, kde stojí pan Pospíšil hovořící s panem Fialou, a s bruselským přízvukem říká: „Chceš plcat?“ Gregorová se už zjevně politicky neorientuje v českých reáliích – a proto ta legrační volba. Pan Pospíšil se rozpačitě vymluví, že musí kojit. Pan Fiala se tváří zamyšleně a trochu odtažitě, jak už to u něj bývá. Trochu sebestředně si myslí, že otázka platí jemu, a mimo kontext mnohoznačně odpovídá: „Až sním tu Nutellu, tak se uvidí.“ Já ale myslím, že spíš ne – a upřímně řečeno, ani se mu nedivím. Já i přes svůj chřadnoucí zrak bych se do toho taky nehrnul. Paní Nerudová trochu žárlí, cítí se odstrčená, a tak neustále opakuje, že Československo osvobodili Američané. Ale nikdo si jí moc nevšímá. Ještě že má doma manžela, a tak má aspoň určitou vzdálenou naději. V pozadí se pak vynořuje informatik PhDr. Ivan Bartoš, Ph.D., který zvesela na harmoniku doprovází svou novou píseň „Jak jsem to všechno zdigitalizoval“, a paní Decroix se po francouzsku dál zářivě usmívá – i když už dávno není ve Francii, ale v Čechách – a tak ten její francouzský úsměv působí dost připitoměle.
Přibližně takhle se mi to honí hlavou – hala bala, jeden obraz přes druhý, žádný systém. Nejsem analytik, jen obyčejný důchodce, který si dobře pamatuje, jak mu naslibovali valorizaci důchodu – a pak mu ji nedali. A taky jsem dost jednoduchý a nedohlédnu už svým věčně uslzeným, slábnoucím zrakem až do těch intelektuálních výšin liberálně-konzervativní ideologie v podání pánů Fialy a spol.
A na závěr ještě poznámka k průzkumům volebních preferencí. Tady musím výjimečně souhlasit s marketéry SPOLU a STAN – rozhodující je trend, ne momentální čísla. Pokud vám to nedává smysl, zkuste se zamyslet nad jednou věcí: Jak je možné, že se podpora SPOLU drží kolem 20 %, když krajní levá strana Gaussovy křivky – a každý přece ví, k čemu se Gaussovo rozložení v psychometrii používá – zahrnuje nanejvýš 5 % populace? Jinými slovy: jediní, kdo je mohou volit, jsou ti vysokoškoláci z Prahy a Brna z dolních 5 % rozložení – tak kde se bere zbytek?
Tak tohle ať na mě Kantar nebo jak se všichni jmenují radši nezkouší.