Jak umělá je umělá inteligence 2
Tady se dozvíte pointu
Přiznám se, že na nevtíravě naznačené implicitní otázky, které jsou obsaženy v první části mého textu o vztahu mezi umělou a lidskou inteligencí, jsem očekával nějakou reakci – především ze strany teologicky fundovaných apologetů typu pana Zdechovského nebo pana Výborného, o kterých je známo, že studiu subtilních christologických a trinitárních otázek v mládí věnovali větší část své intelektuální energie. Odpověď mi ale nedorazila žádná. Buď je to tím, že se mohou domnívat, že pro teologickou diskusi pro ně nejsem jako autorita dostatečně „na úrovni“ – což by mne na nich, jako na křesťanstvím žijících osobách, docela mrzelo – nebo jednoduše nečtou texty na Blogosvětě a spíše si listují v Rozhledech tiskového oddělení EU, případně Úřadu pro strategickou komunikaci naší vlády. Otázka AI je totiž téma prvořadého teologického významu – a to jak z eschatologického, tak i z inkarnacionalistického pohledu.
Zde se nevyhnu trochu techničtějšímu jazyku. Rozlišení „umělý“ a „neumělý“ je vlastně taková pracovní verze, kterou používáme, abychom si zjednodušili věci kolem nás – třeba v kuchyni. Připustíme-li však, že vše má společný počátek – což je snad na úvod intuitivně přijatelná hypotéza jak pro věřícího typu pana Zdechovského, tak i pro ortodoxního materialistu, jakým – teď hádám – je náš pan prezident, pak je jakákoli ostrá dichotomie v tomto ohledu ontologicky dost rozporuplná. Hovoříme-li ovšem v kontextu provozu krátkodobého, pak rozlišení „umělý“–„neumělý“ samozřejmě smysl dává. Z dlouhodobého historického nebo kosmologického hlediska, které nás nyní zajímá, však nikoliv.
Vyhneme-li se krajní pozici, kterou zaujímá Parmenidés, a pro kterou je jakákoli představa počátku, pohybu a tedy rozlišení umělého a neumělého nemyslitelná, můžeme nalézt jednotící pohled v pojmu logos, který má potenciál ideové hrany mravně znesvářených stran do jisté míry obrousit.
Prvním, kdo pojem logos zavedl do užívání, byl Hérakleitos, který byl myšlenkově opakem Parmenida. Označoval jím objektivní řád a princip, který prostupuje vším – včetně neustálé proměnlivosti světa. Nic takového jako „umělý logos“ nebo „neumělý logos“ v této souvislosti však také myšleno nebylo a ani být myšleno nemohlo. Samotný termín logos se však ujal a v evropské tradici se stal jedním z nejfrekventovanějších filosoficko-teologických pojmů, který u vzdělanější populace částečně nahrazoval dříve oblíbený mythos. Používali jej také stoici, které inspiroval k výkladu vzniku a existence světa – logos spermatikos.
Trochu extrémní protichůdné pozice Parmenida a Hérakleita, jak známo, v řeckém myšlení překonala Platonova tvůrčí syntéza, později dále rozpracovaná Aristotelem.
U Jana, v patristickém a později scholastickém diskursu, se pak z pojmu logos stává tělo, což je další kvalitativně vyšší stupeň vývoje této představy. Pokud se však stává Slovo tělem, pak se tím ale opět současně ruší jakákoli byť i jen teoretická možnost potenciálního „štěpení“ logu, což by – christologicky vzato – byla naprostá degradace celého ponikajského vývoje a návrat k arianismu. Arianismus totiž předpokládal představu, že Bůh Otec a Kristus nejsou totožní – tedy vtělený logos není identický sám se sebou. Tato představa však na Nicejském koncilu byla většinově odmítnuta.
Mohli bychom pátrat dále a uvažovat o tom, jak naše vnímání tohoto vztahu ovlivnil třeba Descartes, který jako typický představitel dualismu rozlišuje res extensa a res cogitans, nebo jít cestou panteismu jako Spinoza nebo Schelling, pro které bylo slovo a svět organickou, tvořivou a tvořící jednotou. Tím bychom se však zcela zbytečně mohli vydat na šikmou plochu vedoucí k některé z mnoha herezí a vlastně i vyvolat bezděčně nemilost v domácích klerikálních kruzích či u jejich četných sympatizantů.
Pro jednoduchost a větší názornost zvolím tedy teologicky bezpečnější cestu a vyjdu ze známé časové diference podle Jáchyma z Fiore. Jeho rozdělení dějin na období Boha Otce, období Syna a období Ducha Svatého by s ohledem na vývoj umělé inteligence mohlo být dosti přínosné a v podstatě samo nabízí velmi názorně naznačené řešení. Jáchymovi ideově spřízněná Hegelova dialektika, inspirovaná Hérakleitem, je metaforicky také nosná – i když neprávem poněkud zkompromitovaná v důsledku pozdější až nekritické Marxovy adorace Hegelova pojetí dějin, později rozporované Popperem.
Whitehead by možná poznamenal, že otázka, zda je inteligence „umělá“, je podobně relevantní jako otázka, zda je strom přirozený, když byl zasazen člověkem – protože v obou případech jde o konkretizaci možností, které byly ve světě vždy přítomny.
Z hlediska jeho procesuální teologie, kterou později rozvíjeli Charles Hartshorne či David Ray Griffin, bychom pak mohli argumentovat, že i Bůh není neměnným parmenidovským Bytím, ale účastníkem dění, který „vábí“ svět ke stále hlubší harmonii – a projev inteligence, ať lidské nebo umělé, jsou jen proměnlivé manifestace kosmického procesu.
Mrzí mě, že Egon Bondy už není mezi námi. Ten by určitě k tomuto tématu měl co říci. Přestože, jak jsem se nedávno dozvěděl, se trochu zapletl s StB a práskal až trochu maniakálně na všechny, jak jen mohl, určitě bych se s ním o těchto tématech povyprávěl mnohem raději nad sklenicí oroseného piva než s jinými našimi možnými teologickými autoritami, které – přes svou hlubokou znalost dogmatiky – se zdají být příliš pohlceny každodenním profánním provozem, než aby řešily možné implikace nezadržitelně se blížící technologické singularity.
Nevylučuji, že bychom se určitých indicií překvapivě mohli dočkat tentokrát i z Hradu, kde jsem zaznamenal, že pan prezident osobně myl okna při úklidu katedrály sv. Víta, což by mohlo naznačovat další jeho ideový posun. Proč ne, svět přece není černobílý. Ostatně i nedávná informace o tom, že Hrad neposlal pozvánku dvěma bývalým prezidentům Zemanovi a Klausovi na oslavy osvobození, může svědčit o tom, že v těchto kruzích dnes převládá spíše hérakleitovská představa, že nelze vstoupit dvakrát do téže řeky, než podivná havlovsko-parmenidovská metafyzika stále kroužící kolem principiální nemožnosti myslet „nic“, demonstrovaná již trochu vyčpělými aporiemi typu „Achilles nikdy nedostihne želvu“.
Tato úvaha je míněna z větší části zcela vážně, i když je napsaná v odlehčeném stylu lidové filosofie pro diskusi v hospodě čtvrté nebo třetí cenové skupiny. Jinak to ale neumím.