Rod Dietrichsteinů: Aristokracie s osvíceným kompasem
Doba temna
V době, kdy Evropa žila ve znamení náboženských válek, rekatolizace, robot a panských perzekucí, se rod Dietrichsteinů rozhodl hrát jinou hru. Neusiloval o bohatství skrze zbraně, ale skrze diplomacii, vzdělávání a správu. Patřili sice mezi loajální služebníky Habsburků, ale jejich služba často nesla znaky vnitřní kultivovanosti a snahy o veřejné dobro. A i když nebyli bez viny — nikdo v oné době nebyl — jejich historický odkaz neprovází krveprolití, ale reforma.
Rod Dietrichsteinů pocházel původně z Korutan (dnešní Rakousko), ale v 16. století získal rozsáhlé majetky na jižní Moravě – zejména Mikulov, Drnholec, Břeclav, Lednici (později prodanou Lichtenštejnům). Už v té době byli věrnými katolíky, ale místo fanatického násilí proti nekatolíkům se snažili o diplomatické smiřování a postupnou integraci. Věděli, že moc se dá udržet nejen silou, ale i rozumem a stabilitou.
Nejvýznamnější postavou rodu byl František z Dietrichsteina (1570–1636) – kardinál, olomoucký biskup, místokrál Moravy a důvěrník císařů Rudolfa II. i Ferdinanda II. Byl to člověk hluboké víry, ale zároveň vysoce vzdělaný politik, který chápal, že rekatolizace nemusí být vedena pouze mečem, ale také knihou, diskuzí a školstvím. Za jeho vlády vznikaly jezuitské školy, rozvíjelo se univerzitní vzdělávání a Morava se postupně kulturně zvedala z poválečného chaosu. Ano — účastnil se rekatolizace. Ale v jeho pojetí šlo víc o výchovu než o vyhánění. V kontextu doby to byla umírněná a organizovaná snaha o obnovu systému, ne náboženský teror.
Dietrichsteinové drželi vlivné pozice u dvora, často se pohybovali v diplomatických kruzích a byli častými zprostředkovateli mezi zemskou šlechtou a císařem. Hráli významnou roli během Třicetileté války, ale nikdy se nezapsali jako ti, kteří by na bídě války bohatli. Na svých panstvích podporovali zemědělské reformy, správu lesů, rybníkářství a školství. Mikulov, jejich hlavní sídlo, byl v té době kulturním a intelektuálním centrem Moravy.
I na panstvích Dietrichsteinů fungovala robota — bylo to součástí feudálního systému. Ale neexistují záznamy o mimořádné tvrdosti nebo trestání poddaných, jako to známe z panství Lobkowiczů nebo Lichtenštejnů. V mnoha případech byli Dietrichsteinové vnímáni jako „měkčí“ vrchnost, s větším důrazem na organizaci, správu a stabilitu než na holý zisk.
Rod vymřel v roce 1864 po meči, ale jejich odkaz přežil. Mikulov zůstal městem víry, kultury a dialogu. Památky jako zámek Mikulov, Dietrichsteinská hrobka nebo zbytky klášterního komplexu dodnes nesou jejich jméno. A i když byli církevně spjatí, nezanechali za sebou pachuť strachu. Dietrichsteinové nejsou symbolem roboty a rekatolizačního násilí — jsou spíše příkladem osvícené šlechty v době temna.
Možná se o nich nemluví tolik jako o velkých "hráčích" české šlechty. Ale právě v jejich umírněnosti, systematičnosti a lidskosti tkví jejich význam. Ne vždy je potřeba bouřit, aby člověk něco změnil. Někdy stačí trpělivě tvořit a nezradit vlastní svědomí. A to je poselství, které z rodu Dietrichsteinů dělá něco víc než jen šlechtu. Dělá z nich správce času, ne jeho oběti.