Šlechtický rod Lobkowiczů: Společnost s vykořisťováním neomezeným od roku 1621
Doba temna
Když se řekne „šlechtický rod“, většina lidí si představí honosné zámky, erby, rodokmeny a starobylý lesk aristokracie. Málokdo si však vybaví realitu života prostých lidí, kteří tyto rody drželi při životě — svou prací, krví a poslušností. A pokud jde o české dějiny, jeden příklad za všechny vyniká jako zvlášť výmluvný: rod Lobkowiczů.
Před Bílou horou v roce 1620 nebyli Lobkowiczové žádní supervelmoži české šlechty. To se ovšem změnilo během několika následujících let — po potlačení stavovského povstání a vítězství Habsburků v roce 1621. V rámci rekatolizace a konfiskací majetku nekatolických šlechticů se otevřela možnost, jak neskutečně zbohatnout: kdo stál na „správné straně“, mohl kupovat (nebo dostávat) majetky poražených skoro zadarmo. Lobkowiczové tak během několika desetiletí přišli k obrovským panstvím — např. Roudnice nad Labem, Nelahozeves, Třeboň, Střekov a mnoho dalších. Byli věrní katolíci, poslušní císaři, a systém jim to bohatě vracel.
Zatímco Lobkowiczové přijímali nové tituly a stavěli zámky, obyčejní poddaní začali zažívat temnou stránku nové moci. Po roce 1621 se z roboty — původně formy pomoci při sklizni — stala tvrdá, neplacená a nucená práce, která zatěžovala většinu venkovského obyvatelstva. Poddaní na lobkowiczkých panstvích museli pracovat několik dní v týdnu na panské půdě, místo aby se starali o vlastní hospodářství. Zatímco šlechtici se pyšnili svými sbírkami a slavnostmi, venkované měli hlad, dřeli od svítání do soumraku a byli krutě trestáni za každé provinění. Robotní povinnost nebyla smluvní, byla nařízená. A kdo neposlouchal, toho čekalo vězení, výprask nebo vyhnanství.
Kromě roboty museli poddaní platit desátky církvi, daně vrchnosti i císaři. Po Třicetileté válce byla země vyčerpaná, ale daňové zatížení nepolevovalo. A jak se říkalo: „Král má meč, šlechta má klíče od sýpky.“ Lobkowiczové tedy vybírali, co se dalo. Využívali každé právní kličky a dědické právo, aby si pojistili co největší část z výnosů svého panství. Obchodovali s vínem, pivem, solí, dokonce i s lesním právem — a všechno na úkor těch, kteří neměli žádné slovo.
Součástí tohoto systému byla i násilná rekatolizace. Lobkowiczové, jako horliví katolíci a loajální stoupenci Habsburků, podporovali vymýcení protestantismu v českých zemích. Evangelíci byli nuceni přestoupit na katolickou víru, nebo odejít. Kdo vzdoroval, byl stíhán, vězněn, nebo mu byl zabaven majetek. Na lobkowiczkých panstvích museli lidé chodit na mše, poslouchat jezuity a přijímat svátosti pod hrozbou trestů. Reformační kněží byli vyháněni, kostely přebírány katolíky. Víra přestala být osobní volbou — stala se nástrojem kontroly.
Dnes rodina Lobkowiczů vystupuje jako kulturní mecenáš a správce uměleckého dědictví. Organizují výstavy, koncerty, prohlídky zámků. Veřejnost obdivuje jejich portréty, sbírky zbraní a hudební rukopisy Beethovena. Ale za tím vším je temná historie moci, násilí a vykořisťování. Rod, který se udržel na vrcholu stovky let, to dokázal ne díky schopnostem podnikatelů, ale díky brutální loajalitě k systému, který zlomil tisíce životů. Ať si každý odpoví sám: je to hrdinství? Nebo jen rafinované parazitování na osudu porobených?
Čtěte na podobné téma:
Pobělohorský katolický protektorát cizí šlechty, konfiskující české majetky (24.12.2024)