Zaujalo mě téma priority vědomí nebo hmoty a cítím potřebu se k němu vyjádřit, protože mě — jako každého důchodce — bytostně zajímá. Uvědomuji si, že představa priority vědomí mi může vzhledem k neodvratitelnosti stárnutí poskytovat lepší perspektivu. Pro člověka, kterého láká studium dějin idejí, je tato otázka rovněž velmi zajímavá, protože způsob jejího řešení má vliv na způsob řešení distribuce moci a majetku ve společnosti.
Můj současný pohled na toto téma je následující: Analogicky k otázce priority vědomí nebo hmoty mohu položit otázku, zda chleba jím, nebo jsem chlebem jeden. Zní to nezvykle, ale z určitého úhlu pohledu můžeme uvažovat o tom, že činnost jezení chleba je v podstatě jen dílčím aspektem jevu, který lze popsat jako jsem jeden chlebem. Vysvětlení je prostě biologické — energie a aminokyseliny přijímané zvenčí postupně nahrazují ty původní. Molekulárně vzato tedy to, co jsem dnes, není totéž, co jsem byl před dvaceti lety, i když strukturálně zůstávám do značné míry totožný se svou identitou. Dvě zdánlivě protichůdná tvrzení tak mají v podstatě stejnou pravdivostní (nebo nepravděpodobnostní) hodnotu — podle zvoleného výchozího bodu pro jazykový popis skutečnosti.
Jazykově uchopená skutečnost je pro mě to, co používám k orientaci v prostředí definovaném mou tělesností. Představit si to lze tak, že nějaká osoba žije s jinými osobami ve velké kleci, kde pro základní orientaci používá označení napravo, nalevo, dopředu, dozadu — s ohledem na krmítko a pítko. V prostředí této klece je použití těchto směrů naprosto dostačující a funkční. Pokud však někdo klec opustí a ocitne se mimo její dohled (a tedy mimo dohled pítka a krmítka), pak sdělení „jděte směrem ke krmítku“ je naprosto zavádějící a nicneříkající.
To platí v podstatě pro většinu jazykových popisů reality. Pokud použiji jazyk, který jsem odvodil z prostředí klece, na prostředí mimo tuto klec, pak se takový jazykový popis musí nutně míjet s realitou. V lidském světě touto klecí můžeme rozumět především naši tělesnost — vnímání tepla, zimy, toho, co je příjemné či bolestivé, a také toho, jakou část zvukového spektra slyšíme či jaké vlnové délky vidíme — to vše je dáno naší tělesnou výbavou. Liší se od vnímání krtka nebo třeba hada. Další „klecí“ je moje psychické ustrojení, a pak také kulturní kontext. To jsou všechno různé druhy klecí, ve kterých operuji.
V tomto malém světě reality užívám slova vědomí a hmota přibližně v karteziánském smyslu. Pokud ale tento pohled na svět opustím, vystavuji se riziku, že si začnu myslet, že jsem schopen procházet pevnou stěnou — protože mé tělo a tělo stěny jsou přece v jakémsi neurčitém kvantovém stavu.
Problém priority vědomí a hmoty tedy vnímám především jako problém jazykový. Ve 20. století se tento problém formuluje jako spor o to, co je primární — epistemologie, nebo ontologie. Mé dosavadní porozumění tomuto sporu je takové, že nejde o dichotomii, ale o dialektiku. Počkáme si ale na definitivní řešení, které očekávám od technologické singularity.
Aby však těchto pár vět o vztahu jazyka a světa mělo v akademickém světě šanci získat grant, musel bych je z větší části opatřit husserlovskými závorkami. Nejsem si teď zcela jistý, zda to, co jsem napsal, myslím vážně, nebo ne. Pokud je však vůbec možné na tuto otázku odpovědět, pak spíše ano.