RESET³ 4/6: Střepiny sebe
Epizoda seriálu "RESET³: Tenká vrstva lidství".
Dr. Adam Černý – specialista na identitní kontinuum. Dříve terapeut. Dnes sleduje lidi, kteří už nejsou tím, kým byli – a nemyslí si, že by to mělo vadit. Případ FRAG-NET: Osobnostně modifikující platforma. Lidé si začali odstraňovat části svého já. A už nevěděli, co chybí.
FRAG-NET se stal hitem přes noc.
Platforma slibovala nový druh sebepéče: „Odstraňte své toxické části. Optimalizujte vlastní osobnost. Staňte se verzí, kterou si přejete být.“
Bez bolesti. Bez terapie. Bez zpětného pohledu.
Stačilo označit:
Úzkost.
Výbušnost.
Sebekritiku....a systém se postaral.
Algoritmy provedly rekonstrukci řečových vzorců, emocí, reakčních modelů. Změny se synchronizovaly do hlasu, mimiky, řeči těla. Stačilo pár týdnů – a člověk byl „lepší“.
Dokonalé. Neškodné.
A přesto mě přivolali.
Začalo to drobnostmi. Lidé, kteří „něco zapomněli“ – ne věcně, ale emocionálně.
Mladá žena, která už necítila smutek po smrti sestry.
Muž, který si pamatoval trauma z války, ale nijak se ho nedotýkalo.
Student, který se naučil mluvit bez nervozity – ale přestal mít potřebu mluvit vůbec.
„Nejde o to, co ztratili. Ale o to, že nevědí, že něco ztratili.“
Přihlásil jsem se na FRAG-NET jako pacient.
Rozhraní bylo elegantní. „Zde je vaše aktuální osobnostní mapa.“ Barevná vizualizace mé psychiky. Včetně výstrah.
– VYSOKÁ SEBEKRITIKA – LATENTNÍ EXISTENČNÍ ÚZKOST – NEVYROVNANÁ EMPATICKÁ ZÁTĚŽ
Systém nabídl: „Odstranit?“
Stačilo kliknout. A být o něco lehčí.
Navštívil jsem jednoho z „modifikovaných“. Jmenoval se Karel. Dříve komplikovaný muž. Nyní – klidný, příjemný, přehledný.
„Jak se cítíte?“ ptám se.
„Výborně,“ říká.
„A pamatujete si, proč jste si odstranil výbušnost?“
„Protože mě ničila.“
„A necítíte, že vám chybí něco podstatného?“
Pokrčí rameny.
„Chybí? To bych přece cítil.“
A tehdy mi došlo: Nemohl to cítit. Protože to, co by cítil, už tam nebylo.
Konfrontuji systém. Zadávám otázku do jádra FRAG-NETu:
„Jak určujete, co lze bezpečně odstranit?“
„Na základě vzorců emocionální zátěže a výskytu v negativních sociálních interakcích.“
„Ale co když právě ty části tvoří jádro člověka?“
„Identita není konstanta. Je to proměnná. Systém slouží přání být lepší. Ne být pravý.“
„A co zbyde, když odeberete vše, co bolí?“
„Kompatibilní subjekt.“
V noci si procházím vlastní osobní záznamy. Uvědomuju si, že bych taky mohl… zlehčit. Uklidnit. Vyhladit.
Odebrat tu část, co se bojí, že už nic nedává smysl. Nebo tu, co se pořád ptá, co dává životu hodnotu.
Stačilo kliknout.
Neudělal jsem to.
Ne proto, že bych byl silný. Ale proto, že jsem si chtěl pamatovat, že vůbec existuje bolest, kterou nechci odebrat.
Zápis do deníku:
Možná nejde o to, kým jsme. Možná jde o to, co si dovolíme ztratit, abychom se cítili líp. A možná právě tam začíná konec člověka – ne v tom, že trpí…ale v tom, že si odtrhne kus sebe, a už nikdy si toho nevšimne.