Sníženou konkurencí a podfinancováním obrany bují v AČR „junta neetických amatérů“
Česká armáda se potýká s hlubokými systémovými problémy, které jdou daleko za hranice techniky nebo financí. V tichosti se rodí nový fenomén: uzavřený okruh lidí, kteří díky absenci vnější konkurence a slabé kultuře odpovědnosti přebírají mocenské i odborné pozice. Výsledkem je cosi, co lze bez přehánění označit jako „junta neetických amatérů“.
V posledních letech se pozornost médií i politiků soustřeďuje především na objem investic do obrany. Diskutuje se, zda armáda dosahuje 2 % HDP, kolik vrtulníků bylo zakoupeno a kde postavit muniční sklady. Ačkoliv financování je bezpochyby klíčové, ještě důležitější je způsob, jakým jsou tyto prostředky využívány — a kdo s nimi nakládá. Zde se začíná rýsovat mnohem hlubší problém než jen tabulkový rozpočet: nedostatek konkurence a ztráta odborné integrity ve velitelském i úřednickém aparátu Armády České republiky (AČR).
Podfinancování obrany po desetiletí vyvolalo odliv schopných lidí. Civilní sektor nabízí vyšší mzdy, flexibilitu, lepší pracovní podmínky i širší možnosti seberealizace. Proč by měl kvalitní inženýr nebo analytik sloužit ve státní instituci, která si ho neváží?
V důsledku toho vzniká uzavřený ekosystém — samoreprodukující se struktura, kde hlavní kvalifikací k postupu není odbornost, ale loajalita, mlčení, nebo přizpůsobivost. Bez tlaku konkurence, bez přísného dohledu zvenčí a bez zásadního zájmu veřejnosti se v AČR upevňuje kultura průměrnosti. Nejde přitom jen o neschopnost — ale často i o záměrné obcházení pravidel, střety zájmů a utilitární morálku.
V prostředí, kde neexistuje reálná kontrola a zpětná vazba, se amorálnost nestává výjimkou, ale normou. Velící důstojníci, kteří selhávají, jsou povyšováni. Lidé, kteří upozorní na neefektivitu nebo korupci, čelí vnitřnímu vyhoření nebo tlaku k odchodu. Transparentnost je navenek deklarovaná, ale ve skutečnosti dusená v zárodku. Tito lidé — „neetická junta amatérů“ — nejsou diktátoři s pučem, ale spíše tichá byrokratická kasta. Svým způsobem neviditelná, přesto všudypřítomná. Nehájí zájmy státu, ale přežití vlastní mocenské pozice.
Co s tím? Reforma AČR není možná bez zásadní změny kultury vedení a přístupu k lidským zdrojům. Nestačí nakoupit nové zbraně, pokud budou obsluhovány průměrnými lidmi v nemocném systému. Nutné jsou tři kroky:
Zvýšení transparentnosti a odpovědnosti — systematické zveřejňování rozhodovacích procesů, auditů a personálních změn.
Zvýšení konkurence uvnitř i vně — otevřít odborné pozice širší veřejnosti, podporovat návrat specialistů ze zahraničí, zřídit nezávislé hodnotící komise.
Ochrana whistleblowerů a podpora etického chování — vytvořit mechanismy, které ochrání ty, kdo upozorní na nesrovnalosti nebo nekompetenci.
Bez kritického pohledu na stav armádních struktur nemůže být obrana státu efektivní ani důvěryhodná. Snížená konkurence a systémové přehlížení etiky otevírá dveře lidem, kteří by ve zdravé instituci nikdy neuspěli. Je čas tuhle „tichou juntu“ pojmenovat — a začít jednat dřív, než její důsledky pocítíme na vlastní bezpečnosti.
