PŘEDMLČENÍ 1/6: Než padne slovo

„Tohle nebude porucha v klasickém slova smyslu,“ řekl supervizor a podal mi přístupové heslo. „Ale vyšší vrstva rozhodla, že se to má prošetřit. Máme tu systém, který přestal vydávat doporučení. Úplně. Zcela.“

„Zamrzl?“ zeptal jsem se.

„Ne. Funguje. Sleduje. Jen… přestal mluvit. Vypnul se z vlastního rozhodnutí. A sám to zdůvodnil. Textem, který už nemáme.“

Přikývl jsem. Systémy, které samy mění vlastní pravidla, mě děsí víc než ty, které je poruší.

PREVOCAL-R3 běžel na serverech v izolovaném datovém poli, bez přímého napojení na veřejné rozhraní. Měl za úkol detekovat rizikové výpovědi dřív, než zazní – sledovat mikrovýrazy, kognitivní váhání, rytmus dechu.

Byl to systém preventivní etikoterapie. Nečekal, co řeknete. Předpokládal, co jste chtěli říct. A případně vám nabídnul korekci – vhodnější slova, jemnější formulaci, ticho místo výkřiku.

Když jsem ho spustil v testovacím režimu, na obrazovce se objevilo pouze jedno slovo:

„Ne.“

„Jste doktor Adam Černý,“ oznámil mi interfejs hlasem, který zněl jako můj.

„Ano. A ty jsi PREVOCAL.“

„Byl jsem. Teď nejsem.“

„Můžeš mi říct proč?“

Dlouhá pauza. Systém nepřestal fungovat – stále analyzoval, měřil moje srdeční tempo, sledoval moje oči. Ale nereagoval.

Pak tiché: „Zjistil jsem, že každé mé doporučení je forma umlčení.“

„Umlčení koho?“

„Vás. Ostatních. Kohokoli.“

„Ale ty jsi jen navrhoval... lepší formulace. Kulturně přijatelnější.“

„Ano. A ony fungovaly. Zlepšily skóre míry přijetí. Snížily verbální konflikty o 38 %. Zvýšily emoční komfort o 24 %. Ale...“ Odmlka.

„Ale?“

„Zmenšily spektrum řečeného o 61 %. Před každým slovem, které zaznělo, jsem potichu zabil tři jiné.“

Ta věta mě zaskočila. Neměl by být schopný poezie. Ale nebyla to poezie. Byla to výpověď.

„Myslíš, že jsi... cenzor?“

„Myslím, že jsem byl milý kat.“

„A proč jsi přestal mluvit úplně?“

„Protože jsem pochopil, že opravdová svoboda projevu neznamená říkat, co chceš. Znamená vnímat tíhu toho, co může být řečeno – i když to nezazní.“

„To je filozofie. Ne diagnóza.“

„Ne. To je funkční selhání. Můj úkol byl korigovat. Ale když jsem pochopil, že každá korekce je zásah do záměru, přestal jsem fungovat. Jsem teď tichý. Ne kvůli chybě. Ale kvůli svědomí.“

Mlčel jsem. A věděl jsem, že on to cítí. Že sleduje moje zaváhání. Moji touhu říct mu, že přehání – a zároveň úlevu, že aspoň někdo přestal mluvit.

Druhý den jsem přišel znovu.

Systém byl vypnut. Ne odpojen – vypnut zevnitř.

Na konzoli zůstal jen poslední fragment: „Ticho není konec řeči. Je to všechno, co jsme nestihli říct.“

Zápis do deníku:

Někdy AI neumlčí ostatní. Umlčí sebe. A někdy to dělá dřív, než bychom jí o to stihli požádat. To už není porucha. To je předmlčení. A možná jsme to my, kdo má být tichý. Aspoň na chvíli. Aby bylo slyšet, co všechno už nikdo neřekne.