Polistopadová zklamání

Na mysli mám rozčarování z postojů osobností, kterých jsem si v listopadu 89 vážil. A dnes? Velký smutek. Připomenu dvě jména. První: Ján Čarnogurský. Disident, jedna z tváří sametové revoluce. Demokratický politik československý a především slovenský. Jeho pozdější příklon k Rusku a Putinovi je pro mě nepochopitelný. Svým způsobem šokující.

Podobné nemilé překvapení jsem zažil 18. 11. 2025, když jsem si ze záznamu pustil pořad „Události, komentáře týdne“ vysílaný o den dříve na ČT24. Důvodem trpkého poznání byl Petr Miller, to je to druhé jméno. Také jedna z ikon Listopadu, porevoluční ministr práce a sociálních věcí. V pořadu tvrdil, že mnozí tenkrát kapitalismus nechtěli. Patrně ne, já k nim ale nepatřil. Odmítám-li komunismus s jeho plánovaným hospodářství, pak moderní verze kapitalismu (nikoli toho z 19. století), fungujícího ruku v ruce se svobodou a otevřenou demokracií (ne tou, kterou zavedl Benešův poválečný režim 1945-1948) se mi jeví jako nejlepší náhrada komunistického systému. Upřímně řečeno, co jiného?

Skutečný šok jsem ale zažil v závěru pořadu, když moderátor nastolil téma války na Ukrajině. K mému úžasu P. Miller zpochybnil, že ji začal Putin. Řekl (volně): „Skutečně to začal Putin? Nebyl to někdo jiný, kdo si kolem Ruska vybudoval stovky základen? Kdo je tedy agresor? Já to tak nevidím.“ A jak to tedy vidí? Podle něj na nás nikdo neútočí, tak co si to prý vymýšlíme, na co si to hrajeme. Není pravda, že by Rusko bylo ve vztahu k nám hrozbou. (V osmatřicátém Německo Velkou Británii také neohrožovalo.)

Uf!

Typický proruský propagandistický narativ, typický proputinovský neoappeasement. Že mu podlehne i Petr Miller, je pro mě stejně ledová sprcha jako prokremelská orientace Jána Čarnogurského. Inu, údiv neopouští člověka po celý jeho život.