Nenadávej na zrcadlo když máš křivou hubu
Spojení sociálních demokratů a komunistů, zapálené projevy a planoucí zraky všech straníků ve mně probudily dávno zapomenutý literární žánr politické agitky, který jsem si osvojil jako bývalý pasivní člen pionýra a ROH. Není to ještě úplně ono, ale alespoň pokus.
Cítím to v kostech: nadcházející volby budou komunistům a levici přát. Pokud se současné zeleno-modro-růžovo-černo-fialové vládě něco opravdu povedlo, pak je to renesance komunistických a socialistických myšlenek. Vyšší daně, které měly být nižší. Snížená valorizace důchodů, která měla zůstat stejná. Fiasko digitalizace stavebního řízení, která měla být podstatným ulehčením. A tak bych mohl pokračovat dlouho. Jen na závěr „úspěchů“ téhle hodnotové vlády zmíním Foltýna – to, co se povedlo strategické komunikaci státu, se tu od roku 1989 opravdu ještě nikomu nepovedlo. A že tu bylo hodně snaživců. Jo, a ještě Blažek. Chytrý, sympatický a zábavný společník s nekonečným sitcomem Bitcoin. Snad ještě Dozimetr. A abych nezapomněl, Čapí hnízdo – už víc než desetiletí trvající seriál. Pak osobnosti typu paní Nerudové, pana Zdechovského v EU, a teologové ve vládě. To vše a mnohem víc jsou plody hodnotové a promyšlené vlády Petra Fialy a jeho nejbližších spolupracovníků.
Jaké důvěře se dnes těší Senát a Ústavní soud? Existují nějaké sociologické studie, které by zjistily, jak jejich chování během sporů o valorizace či jednání ve sněmovně ovlivnilo vnímání těchto institucí? Je zcela legitimní se ptát, zda soudy a volené orgány fungují ve prospěch celé společnosti, nebo hájí zájmy úzké skupiny obyvatelstva. Nemá smysl si pěstovat zlaté slepice, které snášejí záprdky.
Buďme rádi, že naši levici představují paní Konečná a paní Maláčová – obě velmi kultivované dámy, které prostě myslí levicově, evropsky levicově. Při výčtu úspěchů současné čtyř- či pětikoalice bych se ani nedivil, kdyby se tu znovu objevil nějaký Mao Ce-tung nebo Stalin – levičáci asijského střihu. Společnost je organismus a reaguje předvídatelně: když se pod kotlem přitápí, teplota roste. A když někdo ještě dá na hrnec víko – třeba s tím Foltýnem – tak to zákonitě bouchne.
Růst a popularita levice je ukazatelem nespokojenosti společnosti s vývojem tržní ekonomiky a kapitalismu u nás. Je to jako teploměr: když má pacient horečku, teploměr ji prostě ukáže. Léčbou ale není zlobit se na teploměr. Příčinu horečky je třeba hledat jinde – třeba že pacient prochladl na golfu, nebo při závodech na brněnském okruhu. Podobné je to i s rostoucí popularitou levice. Lidé jsou prostě nespokojení. Zbrojení, lži, manipulace, hrubost.
V roce 1989 měli lidé dost komunismu, protože šlo o prolhaný systém, který zneužil levicové myšlenky k tomu, aby se úzká hrstka pokryteckých partajníků zmocnila státu a využívala ho ve svůj prospěch. Lidé to chápali, a proto se jich, když se změnily mocenské poměry, rádi zbavili. Dnes vnímám podobné nálady. Zase tu máme úzkou skupinu vyžírků, kteří si přivlastňují demokracii a zařizují si společnost podle sebe. Nevidím v tom žádný zásadní rozdíl. Komunismus, demokracie nebo socialismus – to jsou nakonec jen slova. Slova, která mohou sloužit k zakrývání skutečnosti: majetkové a statusové nerovnosti. Privilegování jedné části společnosti na úkor druhé.
Možná současný růst levice není nic jiného než projev širšího selhání systému, kterému se říkalo „tržní ekonomika bez přívlastků“. Možná je to důsledek nezájmu lidí o společnost, cynismu, sobectví, materialismu. V každém případě pro mě znamená návrat komunistů na scénu jediné: Foltýn nám ráj na zemi opravdu nezařídí.
Cítím, že tenhle styl mi není vlastní, a tak raději skončím citátem.
Gogol říká: „Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu.“ Je to stručné, názorné a příhodné. Občas si přečíst nějakého klasika stojí za to.