Za 18 měsíců to vypukne

Generál Alexus Grynkewitsch – velitel Evropského velitelství Spojených států a vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě – nás nedávno varoval:

„Spojené státy americké a země Evropské unie mají nejvýše 18 měsíců na to, aby se připravily na možný rozsáhlý konflikt s Čínou a Ruskem.“

Jinými slovy, podle něj stojíme na prahu globálního konfliktu.

Podle mého skromného názoru je tato informace důležitější než vývoj počasí v Praze nebo na Vysočině. Přesto nás Česká televize i ve své hlavní zpravodajské relaci nadále informuje hlavně o tom, že léto asi nebude tak horké, jak jsme si před týdnem mysleli. A že voda v přírodních nádržích není tak špatná – sinice sice někde jsou, ale koupat se stále dá.

Žádnou zásadnější reakci renomovaných komentátorů na možnost blížícího se konfliktu jsem nezaznamenal. Ani od Ministerstva obrany, které jinak komentuje prakticky vše. Možná se obávají otázky, k čemu nám budou stíhačky, které si kupujeme dnes a dostaneme asi za deset let.

Co nám tím ale generál Alexus vlastně říká? Že válka začne? Že přijde skutečné krveprolití, že nezůstane kámen na kameni? Přiznejme si, je to velmi sugestivní varování – a z hlediska našich osobních plánů, vzdělání, investic nebo splácení hypoték to určitý význam má. Bez ohledu na to, jestli fandíte vládě nebo opozici.

A upřímně – i bez tohoto prohlášení bychom mohli mít pocit, že se svět řítí k nějakému zásadnímu střetu. Situace se k tomu prostě vyvíjí.

Každý z nás má na věc nějaký názor a nějakou naději, ke které se upíná. Moje naděje – a můj umírněný optimismus – vycházejí z něčeho jednoduchého: člověk má stále pud sebezáchovy. Strach o sebe a o své blízké. V sedmém desetiletí svého života už nevěřím, že lidé jsou v zásadě dobří a že jim opravdu záleží na druhých. Ano, někteří takoví existují – ale není to síla, která hýbe dějinami.

Dějinami hýbou jiné síly: závist, krutost, nenávist, bezohlednost, hrabivost, lhostejnost. V tom se asi shodnu spíš se Schopenhauerem nebo Hobbesem: homo homini lupus – člověk člověku vlkem.

A právě v tom paradoxně vidím určité světélko naděje. Pokročilé zbraňové systémy – existující už od konce druhé světové války – dnes brzdí ty nejaktivnější budovatele globálního dobra, kteří by jinak byli ochotni spustit něco velkého. Dobře vědí, lépe než my, jaké by to mělo důsledky pro jejich akciová portfolia a zdraví jejich dětí. To je něco, co tady dřív nebylo. Poslat deset pluků mladých mužů na frontu bývalo kdysi jen jedním z taktických rozhodnutí, které se stihlo vyřešit před návštěvou divadla. Dnes je situace jiná.

Pokud pochybujete o tom, co říkám o lidské povaze, zamyslete se: jak vlastně reagujeme na války? Většina z nás jsme docela slušní lidé. A přesto – když slyšíme zprávy o Gaze nebo o Ukrajině, chutná nám o to méně večeře? Asi ne. Řekneme si, že je to hrozné, zanadáváme si – a dál plánujeme dovolenou v Chorvatsku. Tak to prostě je. Člověk je biologicky a psychologicky nastaven tak, že se především stará o sebe. Není to nic patologického. Vždycky to tak bylo.

A právě proto sázím na sobectví a strach o vlastní bezpečí. Tyto základní instinkty – silnější než ideály – se podle mě projeví i tehdy, když někdo opět přijde s varováním, že válka je za dveřmi. Strach o vlastní život a vlastní majetek bývá spolehlivější brzda než morální hodnoty.

Když ale říkám, že jsem umírněný optimista, myslím tím, že zcela nevylučuji možnost „lokalizovaného konfliktu“, tedy konfliktu omezeného, řízeného, do určité míry kontrolovaného – aby zabránil destrukci globální. Taková „řízená válka“ by ale byla obrovskou logistickou a strategickou výzvou. I pro generála Alexuse.

Odkaz:

https://www.novinky.cz/clanek/valka-na-ukrajine-mame-18-mesicu-sef-sil-nato-v-evrope-vystoupil-s-pochmurnym-varovanim-pred-globalnim-konfliktem-40530912