Právo na korigované informace volným trhem

V klasickém pojetí volného trhu jsou informace produktem jako každý jiný. Nabídka a poptávka, konkurence, a zákaznická preference – to vše by mělo v ideálním případě vést k lepším, kvalitnějším výstupům. Pokud je poptávka po kvalitní žurnalistice, měly by média investovat do ověřování faktů a odborné redakce. Pokud lidé žádají pravdu, volný trh ji přece musí dodat – jinak riskuje ztrátu důvěry a příjmů. To je teorie.

V praxi to ale vypadá jinak. Informace nejsou běžné zboží – jejich hodnota se nepozná ihned a často závisí na kontextu nebo znalostech příjemce. Přesnější informace nebývají automaticky populárnější. Navíc algoritmy sociálních sítí neodměňují kvalitu, ale emocionální reakci – čím silnější reakce, tím větší dosah. Výsledkem je informační trh, který je spíše tržištěm křiku než výměnou pravdivých poznatků. V čem trh selhává?

• Asymetrie informací – Běžný uživatel nedokáže snadno poznat, co je dezinformace a co je ověřená zpráva.

• Nízká cena falešných zpráv – Produkce lživého obsahu je levná a často výnosnější než poctivá investigace.

• Negativní externality – Dezinformace mohou ohrozit veřejné zdraví, demokracii nebo bezpečnost, ale jejich autoři nenesou důsledky.

Chybějící zpětná vazba – Pokud se „zákazník“ mýlí, nepozná to hned. Trh ho tedy netrestá za špatné rozhodnutí, jako třeba při koupi vadného zboží. Ruku v ruce s tímto selháním přichází další jev – komercializace boje proti dezinformacím. Tam, kde selhává stát nebo veřejnoprávní instituce, vzniká prostor pro různé „fact-checkingové služby“, „mediální školitele“ a „poradce proti manipulaci“. Někteří z nich dělají důležitou práci. Ale část trhu už zachází za hranici etiky. Vznikají celé firmy a sítě, které:

• poskytují paušální služby monitoringu „dezinformací“ firmám, školám nebo samosprávám, často s minimální odborností;

• účtují si provize nebo granty za šíření „správných narativů“, nezřídka s politickým podtextem;

• označují konkurenty nebo kritiky za „dezinformátory“ bez transparentních metodik;

• zneužívají právo na informace k vlastnímu PR nebo komerčnímu vlivu, čímž zpochybňují samotný pojem „pravdy“.

Tito tzv. anti-dezinformační šmejdi často operují bez odpovědnosti, zato s mocí škodit – jak jednotlivcům, tak veřejné debatě. Máme právo na pravdu? Z právního hlediska neexistuje nic jako zaručené právo na pravdivou informaci. Existuje právo na informace a právo na svobodu projevu, ale to neznamená, že všechny informace musí být korektní. A rozhodně to neznamená, že nám je trh automaticky poskytne. Právě naopak – hrozí, že boj proti dezinformacím se stane jen další obchodní vertikálou, kde nejde o pravdu, ale o vliv, peníze a granty. Co s tím? Pokud volný trh nedokáže zaručit přístup ke korektním informacím a zároveň se boj proti manipulaci stává sám nástrojem manipulace, jsou jen dvě možné cesty:

• Zlepšit poptávku – Vzdělání, mediální gramotnost, kritické myšlení. Čím víc lidí bude rozlišovat fakta od manipulace, tím menší šanci budou mít jak dezinformátoři, tak jejich „protihráči“, kteří si na nich jen staví kariéry.

• Zasáhnout zvenku – Regulace, transparentní pravidla pro ověřovatele informací, kontrola střetu zájmů v boji proti dezinformacím. Pokud někdo ovlivňuje veřejný prostor „ve jménu pravdy“, musí nést i odpovědnost.

Přes všechny své nedostatky je to právě volný trh idejí a informací, který – pokud mu dáme šanci a dostatečnou konkurenci – může nejlépe korigovat lži, předsudky i manipulace. Není dokonalý. Ale na rozdíl od státních zásahů, centralizovaných „pravd“ nebo samozvaných arbitrů reality, ponechává prostor k nesouhlasu, korekci a inovaci. Když stát začne rozhodovat, co je pravda a co dezinformace, riskujeme ideologické zneužití. Když se do boje proti nepravdám pustí šmejdi a grantoví parazité, vzniká nová forma manipulace – tentokrát „na straně dobra“, ale se stejnou mírou cynismu.

Volný trh sice může produkovat šum, ale zároveň umožňuje vznik ekosystému, ve kterém dobré informace přežijí a špatné ztratí důvěryhodnost – za předpokladu, že lidé mají možnost volit, porovnávat a kriticky myslet. Skutečná pravda nepotřebuje být chráněna před konkurencí – potřebuje ji. Pokud věříme v lidskou autonomii, vzdělání a otevřenost, pak musíme věřit i tomu, že pravda se nakonec prosadí nikoliv silou, ale svobodou.