Nehrál nakonec Petr Fiala eurohujerského premiéra jen proto, aby posílil euroskeptiky?
Euro-nacionalismus a euro-populismus
Čtyři roky vlády, kterou velká část veřejnosti označuje za nejhorší v novodobé historii, mohou mít překvapivý důsledek. Namísto posílení probruselského směřování země se rýsuje pravý opak – ústavní většina euroskeptiků.
Není to tak dávno, co Petr Fiala v roce 2014 vystupoval vůči Evropské unii zdrženlivě až skepticky. Varoval před přílišnou centralizací, kritizoval směřování evropské integrace a hlásil se k tradici ODS, která vůči Bruselu zaujímala spíše rezervovaný postoj. O to překvapivější byl obrat, který přišel po roce 2021. Najednou pevná proevropská rétorika, neochvějná loajalita k Bruselu a zdůrazňování role Česka jako „spolehlivého partnera“. Mnozí to vysvětlovali tlakem mezinárodního prostředí nebo snahou o stabilizaci vlastní koalice. Jenže co když to mělo úplně jiný cíl?
Podle známého obrazu se žába ponořená do vlažné vody pomalu vaří, aniž by si uvědomila hrozící nebezpečí. Česká společnost by se při pozvolném upevňování probruselského kursu mohla dostat do stejné situace: otupělá, rezignovaná, bez schopnosti odporu. Fiala však mohl zvolit jinou metodu: namísto pomalého vaření raději rychlý var. Otevřeným a až přehnaně loajálním přijetím unijní politiky – navíc pod hlavičkou vlády, jejíž ekonomické výsledky a krizové zvládání byly všeobecně kritizovány – vyvolal odpor vůči Bruselu, který se stal mnohem silnější než před jeho nástupem.
Namísto oslabení euroskepticismu tak Fialova vláda paradoxně vytvořila ideální podmínky pro jeho posílení. Do příštích voleb míří atmosféra, ve které euroskeptické postoje nacházejí širokou podporu. Hovoří se dokonce o možné ústavní většině, což by ještě před několika lety působilo jako nerealistická fantazie. A tím paradox nekončí. Po volbách se k euroskeptickému bloku ústavní většiny může navíc přidat i konzervativní torzo "původní" ODS, možná i s celou stranou - protože motivací nebude ideologie, ale prostý pud sebezáchovy – přimknout se k většině, aby si strana zachovala vliv, tak jako se nyní snaží o přežití Sociální demokracie spoluprací se Stačilo.
Pokud se tento scénář naplní, bude pak Fialovo dosavadní premiérství hodnoceno v úplně jiném světle. Ne jako éra pevného zakotvení v bruselských aparátech, ale jako období, které českou společnost probudilo z letargie. Rychlým „popálením“ místo pomalého vaření žáby se podařilo mobilizovat odpor, který může přepsat budoucí směřování země "do Brusele". A otázka zůstane viset ve vzduchu: Byl Petr Fiala skutečně eurohujerským premiérem – nebo jen euroskeptikem, který sehrál roli, aby českou společnost definitivně probudil? Nehrál tedy nakonec Petr Fiala krátkodobě eurohujerského premiéra jen proto, aby dlouhodobě posílil euroskeptiky a tím nám i ve výsledku ušetřil čas, finance a ztráty svobod?