Naše šlechta: mezi mýty, oběťmi a dědictvím

Jako produkt socialistického školství mne vždy fascinovala otázka, jak dnes vnímáme šlechtu. Ač jsem se vědomě bránil propagandistickému cíli tehdejší výchovy, občas na mne v nestřeženém okamžiku vykoukl pocit nebo myšlenka, kterou jsem až později rozpoznal jako relikt ideologického formování — a zastyděl jsem se. Abych tuto vnitřní zaujatost napravil, píši tento text.

Některé restituční spory šlechtických rodů se táhnou dodnes. Zdá se, že většinová — nešlechtická — populace má k vývoji těchto nároků poněkud rezervovaný, někdy až podezřívavý postoj. Češi mají sklon k rovnostářství, často s plebejským odstínem. Generace vychovávané socialistickým školstvím si osvojily názor, že šlechta představuje vykořisťovatelskou vrstvu společnosti, která po většinu našich dějin bezohledně těžila z práce ostatních. Horší, podle některých, už je snad jen církev a kapitalisté. Tento postoj v myslích mnohých přetrvává dodnes.

Při tomto příkrém, často nespravedlivém odsouzení se zapomíná na to, co aristokracie musela podstoupit, aby si svá privilegia uhájila. Nárok na výlučné postavení ve společnosti se odvozoval od víry v Boha a od představy, že svět je uspořádán tak, že jedni vládnou, druzí se modlí a ostatní pracují. Aristokraté byli považováni za Bohem vyvolené, a proto bylo samozřejmé, že mají vládnout — k čemuž potřebovali materiální zajištění a společenskou prestiž.

Při zjednodušeném kritickém pohledu, který je mnohdy důsledkem komunistické výchovy, se přehlíží obětavost, hrdinství, čest a vlastenectví některých šlechtických rodů. Tyto rody mnohdy musely překonat samy sebe, aby v dějinných zkouškách obstály a zachovaly rodovou kontinuitu až do dnešních dnů.

Je proto dobře, že jsme se — trochu v rozporu s civilizačními výdobytky Francouzské a Americké revoluce, které zrušily stavovská privilegia — u nás v Čechách, na Moravě a ve Slezsku postavili za práva starých šlechtických rodů. Některým z nich jsme vrátili majetek i místo ve společnosti, které si svým rodem zaslouží.

Za jednu z největších obětí, kterou šlechtické rody musely v minulosti podstoupit, považuji praxi sňatků v rámci rodu — tedy incest. Pro blaho svého rodu, krále a České koruny byly mnohdy nuceny uzavírat manželství mezi sebou. Někteří hrubiáni by snad mohli říci, že „po sobě lezli jako opice a píchali mezi sebou“. Nezapomínejme však, že tak činili v zájmu vyšší moci a domnělého světového dobra.

Důsledky této praxe můžeme dodnes pozorovat na fyziognomii některých rodů a na častém výskytu dědičných anomálií, což je lékařsky předvídatelné.

Pokud se tedy někdy v budoucnu setkáme s některými zvláštními projevy aristokratů — ať už v senátu nebo jinde — nesmějme se jim. Pamatujme na to, co oni a jejich předci museli pro kulturu a civilizaci obětovat.