Ňadra paní ministryně jako právní problém

Tento text je subjektivní glosou k tématu veřejné prezentace politických osobností. Nejedná se o hodnocení profesních kvalit jmenovaných osob ani o vyjádření k jejich soukromí. Text využívá nadsázku a jazykovou stylizaci. Cílem není zesměšnění ani urážka, ale reflexe kulturního fenoménu a jeho mediální recepce.

Paní ministryně ráda zveřejňuje na sociálních sítích své fotografie, aby ukázala, že přestože je špičková politička, je také jen člověk. Já o tom nikdy nepochyboval, a proto toto sdělení asi není určeno přímo mně. Média se ale tomuto tématu věnují natolik, že ho nelze přehlédnout.

Nechci se do její osoby nijak kriticky pouštět – chápu, že je máma, má rodinu a svůj soukromý život. Navíc znám pouze její mediální obraz a neznám ji osobně, což – jak si uvědomuji – může být značný rozdíl. Ale když to sama tlačí tak říkajíc „co to jde“, pak je téměř mou publicistickou povinností k tomu něco publikovat. A když ráno otevřu počítač a vyvalí se na mě její ňadra tak divoce, že málem rozliju ranní kafe na klávesnici, uznáte, že to už opravdu nejde vymlčet.

Než se však do toho pustím, jsem si vědom, že vrcholná politička – a navíc ministryně spravedlnosti – není jen tak nějaká osoba, a proto jakékoli vyjádření určené k ní nebo o ní by mohlo být chápáno jako kontroverzní. Chci se tedy zorientovat, co je přípustné a co není. Mám k tomu několik svých zdrojů.

První je Jirka Richelieu, který studoval práva v Lille a teď pracuje v McDonaldu, protože s tou francouzskou kvalifikací ho nikde jinde nechtěli. Ale v právu by se alespoň trochu měl vyznat. Jirka říká, že na podobnou kauzu ve Francii nenarazil. Francie je sice velmi uvolněná, co se týče ženské krásy, ale politici si tak nějak dávají na svůj poklopec i dekolt pozor – protože se celkově řídí zdravým, i když francouzským selským rozumem.

Pak jsem se chtěl zeptat Pavla V., od kterého jsem si dost sliboval, protože je soudce a pracuje v Olomouci. Ale ten nejevil moc ochoty to řešit. Doslova mi řekl:

„Ty vole, jdi s tím do p…, já mám teď svých starostí dost.“

Nakonec mi nezbylo než to probrat s chlapama v hospodě. Konverzace to byla živá, jazykově až barokně květnatá a dost dlouhá. Nemohu ji doslova reprodukovat, ale pokud vyberu jen to, co se dá veřejně publikovat, tak zmíním názor dobila Lišky (který zase odešel bez placení). Řekl:

„V tomhle konkrétním případě nevím, ale jinak si myslím, že ženský ukazujou vnady, když chtěj od chlapa, aby jim koupil kabelku nebo aby umyl nádobí.“

Přestože je Liška debil, v tomhle případě mi jeho názor připadá celkem věrohodný.

Názor si chtěl udělat i Novotný, který ale neměl brýle a chtěl, ať mu tu fotku, kde je paní ministryně v plavkách, popíšeme. Říkám:

„No... sedí tam jakoby v předklonu, sympaticky se usmívá a ty prsa má trochu zmáčknutý, ale jinak vypadají dost pevně.“

Novotný se ptá:

„A co bradavky, jsou jí vidět?“

Dívám se zblízka a odpovídám:

„Já teda nic nevidím, ale taky zrovna nemám nejlepší zrak.“

Ostatní se dívají také, a všichni – až na debila Lišku – říkají, že tam bradavky vidět nejsou. Věřím spíš jim než Liškovi. Novotný to tedy uzavře:

„Tak to je OK. Bradavky paní ministryně vidět nejsou, takže je to normální fotka, jakou dneska dává každej. I stará debila Lišky.“

Stejně si ale nejsem úplně jistý. Paní ministryně je jiný formát než nějaká nahotinka v Playboyi nebo jiném časopisu pro dospělé. A na to, aby se o ní hovořilo v tomto ošidném kontextu, se musí použít jiný jazyk, jiný narativ.

Píšu tedy všechno tak, jak to vidím, a dávám si přitom pozor na slova. A doufám, že i pan předseda Ústavního soudu – známý svými mimořádnými interpretačními schopnostmi – by v tom, co zde píšu, neshledal nic závadného.

Odkaz (tady je to s těma ňadrama):

https://www.extra.cz/zpravy-ministryne-decroix-pod-dalsi-palbou-hejtu-za-vse-muze-video-kde-cvici-v-prilehavych-krataskach-aafb2