Princip nátlaku a uvolnění

Člověk jako dravec vnímá nátlak a jeho uvolnění úplně jinak než lovná zvěř. Pokud je na člověka jako na dravce vytvářen nátlak, dělá to, co se po něm žádá, ale jakmile nátlak povolí, přestane to dělat. Vnímá tedy uvolnění jako konec činnosti nebo cviku. Není-li na něj vytvářen nátlak, nic nedělá. U koní a jiné lovné zvěře je to jinak. Nátlak jen koni napovídá, co má udělat a v momentě, kdy nátlak povolí, pochopí, že správná odpověď je to, co dělal v moment uvolnění nátlaku. Pokud uvolnění nepřichází, zkouší různé odpovědi, jak nátlak uvolnit. Vyzkouší-li všechny možnosti a uvolnění stále nepřichází, začne situaci vnímat jako nebezpečnou a chce se z ní okamžitě vymanit buď obranou útokem anebo útěkem. Není to žádná jeho zlomyslnost nebo agrese, prostě nerozumí a čemu nerozumí, vnímá jako nebezpečí a nebezpečí se chce vyvarovat. Vinit koně, že dělá něco jinak, než člověk zamýšlí, není na místě. Kůň vždy dělá to, o co člověk žádá, člověk však mnohdy vůbec neví, že o něco žádá, protože ani neví, že vytváří nátlak.

Z pohledu koně je nátlakem mnoho lidských projevů, které člověk za nátlak nepovažuje. Nátlakem může být řeč těla člověka, jeho emocionální rozpoložení, jeho momentální temperament a mnohdy pouhá jeho přítomnost je pro koně nátlak. Co všechno může být nátlak:

• přítomnost člověka

• pohled

• krok, chůze vpřed (směrem ke koni)

• manipulace s různými předměty

• brada vystrčená vpřed

• vzpřímený postoj

• vypnutá hruď

• zvednuté ruce (ruce ve výši nad pasem jsou už zvednuté ruce)

• nadšení

• zlost

• strach

• napětí

• zrychlený nebo nepravidelný dech, zadržování dechu

• jakýkoli dotyk (pozor na poplácávání - poplácávání není pochvala, ale z pohledu koně znak blízkého nebezpečí. Rytmické plácání spouší v koni mechanismus přežití, protože dravci útočí na koně v rytmických intervalech. Kůň na poplácání reaguje reflexivně zapojením svalů pro útěk, stejně jako funguje patellární reflex u člověka)

• a mnoho dalších

Člověk se pohybuje ve své přirozenosti téměř neustále v pozici nátlaku. Aby na koně neustále netlačil, musí se naučit pohybovat a chovat uvolněně, musí se naučit uvolnit se, a to hlavně ve své mysli. Uvolnění začíná v mysli a pokud je uvolněná mysl, je uvolněný i zbytek lidského těla. Uvolňováním těla se člověk může naučit uvolňovat svou mysl a především žít pouze přítomný okamžik. Uvolnění nátlaku je:

• krok dozadu (směrem od koně)

• pohled do země

• zavřené oči

• skloněná hlava

• svěšená ramena

• volně svěšené ruce, ruce v kapsách

• postoj zády ke koni

• uvolněný postoj s jednou nohou pokrčenou v koleni

• zastavení manipulace s předměty nebo jejich odstranění

• pravidelné uvolněné dýchaní

• odchod člověka z výběhu bez ohlížení

• a mnoho dalších

Kdykoli člověk projeví svým chováním uvolnění, kůň se učí, že to, co v ten okamžik dělá, je dobré pro zbavení se nátlaku. Pokud se takto člověk nevědomky uvolní vícekrát za sebou při stejném koňském chování, naučí koně toto chování.

A protože si člověk přirozeně vůbec neuvědomuje zda je v pozici nátlaku nebo v pozici uvolnění, nemá ani tušení, co všechno koně ve své přítomnosti učí. Přirozené reakce člověka jsou totiž v drtivé většině úplně opačné, než jaké by měly být, aby si s koněm porozuměl.

Dva nejčastější příklady nežádoucího chování koně, které ho naučil člověk aniž by si to uvědomoval a jsou lehce napravitelné právě na základě principu nátlaku a uvolnění:

Nepolapitelný kůň ve výběhu. Člověk jde pro koně, ale ten k němu nechce přijít, naopak před ním utíká. Jak se to naučil: Člověk přišel pro koně do výběhu (nátlak), kůň se na něj podíval (správná odpověď), ale člověk nezastavil (zastavení = uvolnění), aby potvrdil koníkovi správnou odpověď, ale pokračoval dál chůzí směrem ke koni (trvající nátlak), takže kůň začal od něj odcházet, aby uvolnil nátlak zvětšením vzdálenosti od nátlaku, člověk tedy přidal do kroku (ještě větší nátlak) a kůň tento zvýšený nátlak začal vnímat už jako vážnější nebezpečí a dal se do klusu nebo přímo do cvalu (nesprávná odpověď) a člověk, který nechtěl honit koně po výběhu, zastavil (uvolnění), vzdal to a odešel (úplné uvolnění) a tím koně naučil, že správná odpověď je zdrhnout od člověka pryč. Udělal-li toto člověk ještě jednou nebo dvakrát, utvrdil koně ve správné odpovědi prchat. Jak to napravit: Věnuje-li kůň člověku jakoukoli pozornost, uvolnit nátlak zastavením, couvnutím, pohledem do země a svěšením ramen. Začne-li kůň od člověka odcházet, jít za ním (mírný nátlak), za ocasem, ale uvolněně, nezvyšovat nátlak a v momentě, kdy kůň zastaví, zastaví i člověk (uvolnění), udělá krok vzad (zdůraznění uvolnění). Celý proces nátlaku a uvolnění opakuje tak dlouho, dokud kůň nezačne být zvědavý a sám neudělá aspoň jeden vstřícný krok ke člověku.

Šklebící se kůň při krmení. Člověk připraví koni krmení do kbelíku, kůň se na krmení vrhne a udělá na člověka uši dozadu, čumákem ho začne odhánět a bránit si své krmení. Prostě se u krmení šklebí. Jak se to naučil: Nejsnadněji se to naučil ve stáji, kde byli všichni koně krmeni naráz v boxech ve stejnou dobu. Ošetřovatel koní přivedl koně do stáje, zavřel je do jednotlivých boxů, přivezl vozík s nachystaným krmením a začal krmení rozvážet. Každému koni vyklopil krmení do krmítka a aniž by se staral o to, jak se kůň v ten moment chová, přešel k dalšímu boxu s dalším koníkem a vyklopil mu jeho krmení. Celý proces samozřejmě dělal co nejrychleji, aby jednak koně žrali pokud možno ve stejnou dobu, aby si nezáviděli, a také aby to měl rychle odbyto. V tom kalupu si tedy vůbec, ale vůbec nevšiml, že v momentě, kdy odcházel od jednoho boxu k druhému (uvolnění pro koně v prvním boxu), kůň, který právě dostal krmení na něj dělá škleby a protože člověk pokračoval směrem od koně a zády k němu (úplné uvolnění) krásně a spolehlivě koně naučil se při krmení šklebit. Spolehlivě proto, že to takto na základě stájního režimu dne dělal pravidelně každičký den. Jak to napravit: Při krmení věnovat koni plnou pozornost a nátlakem a uvolněním ho udržovat v dostatečné vzdálenosti od krmení. Zde je zapotřebí zvyšovat a uvolňovat nátlak podle toho, zda se kůň ke krmení tlačí (použít nátlak) nebo zda v klidu stojí (uvolnit nátlak). Jakmile kůň projeví člověku plnou pozornost, dívá se na něj oběma očima a obě uši má v pozoru na člověka (ne dozadu), v ten moment ho člověk vyzve ke žraní.

Správným využitím principu nátlaku a uvolnění lze koníka naučit téměř cokoli. Je to velmi jednoduché, ale ne snadné, protože způsob, jakým tomuto principu rozumí kůň, není pro člověka přirozený. V každém okamžiku si člověk musí klást otázku, zda je v očích koně v pozici nátlaku nebo v pozici uvolnění a co ho svým uvolněním právě ten moment učí. Koně dokáží reagovat velice rychle, rychleji než by člověk čekal, takže člověk musí být připraven reagovat stejně rychle. Načasování uvolnění je velmi důležité a propásne-li člověk ten správný okamžik, musí si být vědom toho, co přesně kůň v okamžiku uvolnění udělal, aby tento omyl mohl napravit.

Rozdíl mezi nátlakem a uvolněním musí být naprosto jasný. Musí být jasný i koni. Člověk by se měl v přítomnosti koně pohybovat neustále uvolněně, být převážně v uvolnění a vytvářet nátlak pouze v případě, kdy koně o něco žádá. Když to koník udělá, měl by člověk nejen okamžitě uvolnit veškerý nátlak, ale vrátit se zpět do polohy uvolnění a pohybovat se na vlnách příjemné laskavé energie. Jakýkoli nátlak však musí být opravdu nátlak a jakékoli uvolnění musí být skutečné uvolnění. Jak uvolnění, tak nátlak začíná v mysli a kůň je schopen si to v té lidské mysli přečíst, pokud to člověk jak s nátlakem, tak s uvolněním myslí opravdu vážně. Soustředí-li se člověk v mysli na nátlak, kůň to okamžitě pozná a zpozorní. Soustředí-li se člověk v mysli na uvolnění, kůň si to přečte jako v knize. Ano, i myšlenka může být nátlak. Ano, i myšlenka může být uvolnění.

Člověk si tedy musí pečlivě hlídat své myšlenky, zda jsou o nátlaku nebo o uvolnění a zárověň i svou řeč těla, zda hovoří nátlakem nebo uvolněním a zda jsou jeho myšlenky v souladu s tělem. Kůň to musí vidět jasně a srozumitelně jak na úrovni energie myšlení tak na úrovni energie tělesné. Pokud koník neudělá to, co po něm člověk žádá (co si myslí, že po něm žádá), znamená to v naprosté většině případů, že člověk nebyl pro koně ve své žádosti dostatečně srozumitelný.