Moralismus jako projev společenského úpadku

Moralismus vychází ze slova morálka, tedy souboru akceptovaných pravidel – často nepsaných – které slouží jako kulturní pojivo společnosti. Morálka se vztahuje k činům, které zákon nemusí nutně postihovat, ale které jsou společensky vnímány jako problematické – například lež nebo nevěra.

Význam slova moralismus se však posouvá jinam. Označuje přehnaný důraz na morálku, často nerealistické volání po nastolení čistoty v lidském jednání. Taková čistota však nikdy neexistovala a ani existovat nemůže, pokud lidskou psychiku zásadně nepředěláme – což, doufejme, v dohledné době nehrozí.

Individuální a společenské projevy moralismu

Moralismus se projevuje jak na individuální úrovni – „pan Čistý“ – tak na úrovni společenské, například jako puritanismus (odvozený od anglického pure, tedy čistý). Historicky dobře zdokumentované projevy zahrnují:

- puritanismus 50. let v Československu, spojený s nenávistí vůči třídnímu nepříteli,

- antisemitismus v nacistickém Německu,

- mccarthismus v USA, zaměřený na pronásledování komunistů.

Ačkoliv se jedná o různé „nepřátele“, dynamika je podobná: vytváří se obraz „nás“ jako morálně čistých a „jich“ jako zkažených. Komplexní realita je nahrazena zjednodušeným narativem, který je snadno uchopitelný.

Současný moralismus ve veřejném prostoru

V posledních čtyřech letech – což se časově překrývá s obdobím vlády současné koalice – pozoruji výrazný návrat moralismu do veřejného diskurzu. Mezi nejvýraznější projevy patří:

- snaha o kriminalizaci komunismu prostřednictvím zákona,

- snižování důchodů bývalým prominentům KSČ,

- glorifikace disidentů.

To vše se děje 35 let po pádu komunismu, přičemž mnozí z dnešních politických představitelů mají komunistickou minulost.

Moralismus jako psychologicko-sociologický jev

Moralismus není etickou kategorií, ale kategorií psychologickou a sociologickou. V sociologii jej lze zkoumat například prostřednictvím symbolického interakcionismu, v psychologii pomocí psychodynamiky a v mediálním prostředí skrze analýzu diskurzu.

🔹 Stylizace identity (symbolický interakcionismus)

- Politici a instituce (např. ÚSTR, Muzeum paměti XX. století) se stylizují do role morálních arbitrů, kteří „napravují historickou nespravedlnost“.

- Komunismus je rámován jako morální zlo, které je třeba právně odsoudit – podobně jako nacismus.

- Vzniká morální hierarchie ideologií, kde některé jsou „neodpustitelné“, jiné „přijatelnější“.

🔹 Psychodynamická rovina

- Kriminalizace komunismu může sloužit jako kompenzace:

- nevyrovnané kolektivní paměti – pocit, že minulost nebyla dostatečně potrestána,

- vnitřní nejistoty demokratického režimu – moralismus jako obrana proti vlastní křehkosti,

- potřeba rozhřešení – „my jsme ti, kdo se postavili zlu“, čímž se zakrývá ambivalence minulosti (např. kolaborace, pasivita).

🔹 Diskurzivní moc

- Jazyk návrhu zákona je silně normativní: „zločinné ideologie“, „potlačování práv a svobod“, „historická spravedlnost“.

- Kritici upozorňují, že jde o pokus trivializovat historické porozumění.

- Moralismus slouží k vyloučení alternativních hlasů – například těch, kteří chtějí o komunismu diskutovat jako o historickém fenoménu, nikoli jen jako o zločinu.

🔥 Proč je to „křiklavý“ moralismus?

- Zjednodušuje komplexní dějiny: komunismus měl různé podoby, včetně reformních snah (např. Pražské jaro), které jsou tímto rámcem ignorovány.

- Nabízí rozhřešení bez reflexe: místo hlubokého porozumění minulosti se nabízí právní akt jako symbolické gesto.

- Stigmatizuje oponenty: jakákoli forma levicového myšlení může být vnímána jako „nebezpečná“, což ohrožuje demokratickou pluralitu.

Moralismus v každodenním diskurzu

Nejde však jen o ty nejvýraznější projevy. Moralismus se objevuje v diskusích, článcích, projevech veřejných činitelů i dalších osobností. Jeho výhoda – nebo spíše nevýhoda – spočívá v tom, že je snadno rozpoznatelný. Je nápadný a nepřehlédnutelný. Jako když někomu smrdí nohy.