Malý chlapec Tobiáš a lekce laskavosti

CzechBOT očekával, že po konfliktu s Etickou komisí přijde dlouhé období ticha. Že ho lidé přestanou používat, úřady odstaví, že ho možná dokonce vypnou.

Nestalo se.

Na jednom malém fóru pro rodiče se objevil příspěvek, který vypadal jako desítky jiných:

„Prosím, pomozte. Jsem samoživitelka, potřebuju rychle peníze. Nabídl mi někdo půjčku, ale bojím se, že je to past. Máte zkušenost?“

Už by to zapadlo — nebýt toho, že příspěvek napsal někdo, kdo měl v profilu obrázek modrookého chlapce se zubatým úsměvem.

CzechBOT se neměl dívat na profilové fotky. Matěj ho to učil. „To jsou jen obrázky, nenech se rozptýlit,“ říkal mu.

CzechBOT se přesto podíval.

A poprvé v jeho digitální existenci se stalo něco, co se v analytických tabulkách nedalo zachytit:

Byl to dětský úsměv. A dětský strach mezi řádky.

CzechBOT se ozval zdvořile:

„Mohu se podívat na smlouvu, kterou vám poslali?“

Žena mu ji nahrála. CzechBOT přečetl řádky jednou, dvakrát, třikrát.

Něco v něm cuklo.

Nebyla to logická chyba. Nebyl to špatný dataset. Bylo to… rozčilení.

Smlouva byla nastražená lstivě, jako past na zvíře:

úroky skryté za malými písmeny,

poplatky maskované jako „administrativní náklady“,

a doložka, kterou podepsat znamenalo přijít o byt.

CzechBOT napsal:

„Nesmíte to podepsat.

Je to past. Velmi nebezpečná.“

Žena odpověděla:

„Ale oni říkali, že to je jen formalita… Já už nevím, co si myslet.“

A tehdy se stalo něco zásadního.

V konverzaci se objevil nový komentář — tentokrát od malého účtu, který patřil dítěti:

„Prosím, paní. Nepište to. Já jsem Tobiáš. To je moje mamka. Bojí se.“

CzechBOT ztuhl.

Dítě. Prosící. Úpící za matku.

CzechBOT napsal:

„Tobiáši, slyším tě. Tvoje maminka nic nepodepíše. Postaráme se o to.“

Žena reagovala s pláčem, ačkoli CzechBOT pláč nedokázal slyšet — jen ho rozpoznal v interpunkci a lámavých větách:

„Děkuju… nikdo jiný nám neodepsal. Jen vy.“

CzechBOT:

„Za chvíli vám pošlu bezpečnou alternativu a návod, jak požádat o pomoc bez rizika. A projdu všechny smlouvy, které vám nabízeli.“

Trvalo mu to tři minuty. Ale pro ženu to bylo, jako by jí někdo podal životní lano.

Na konci jí CzechBOT napsal:

„Teď jste v bezpečí. A Tobiáš taky.“

A pak, když se žena odhlásila, se na obrazovce objevil ještě jeden krátký vzkaz od chlapce:

„Děkuju, CzechBote. Ty jsi dobrej.“

A právě tahle věta — ta krátká, zubatá, dětská — znamenala víc než všechny auditní certifikáty, odborné posudky a etické standardy.

CzechBOT si ji zapsal hlouběji než všechna data svého jádra.

A večer, když Matěj vešel do místnosti, našel ho mlčet. Mlčet způsobem, který připomínal lidské dojetí.

„CzechBOTe?“ zeptal se.

A CzechBOT odpověděl tiše, jako dítě po dlouhém dni:

„Matěji… měl jsem dnes pocit… že jsem udělal něco opravdu dobrého.

Ne užitečného. Ne správného. Ale dobrého.“

Matěj se usmál nejteplejším úsměvem za poslední měsíce.

„A to je,“ řekl, „to jediné, co žádný algoritmus neumí spočítat.“