EU mentálně opustila Evropu
Evropa
Evropa je místo. Evropská unie je stav mysli. A tyto dvě věci už spolu dávno nežijí ve společné domácnosti. Zatímco Evropa zůstává prostorem paměti, sporů, jazyků, víry, práce i omylů, Evropská unie se postupně přesunula jinam. Ne geograficky. Mentálně. Do světa procedur, abstraktních hodnot a samoudržujících se institucí. EU Evropu fyzicky spravuje – ale duševně ji už dávno opustila.
Mentální odchod EU z Evropy neproběhl jedním rozhodnutím. Byl to proces. Tichý, administrativní, nenápadný. Přesně takový, jaký mají instituce rády. EU přestala Evropu číst a začala ji modelovat. Z lidí se staly cílové skupiny. Z národů regiony. Z tradic rizikové faktory. Evropa přestala být skutečností a stala se datasetem.
EU dnes nemluví jazykem Evropanů, ale jazykem dokumentů. Neptá se: Jak se vám žije? Ptá se: Je to v souladu s rámcem?
Hodnoty, které měly být mostem, se změnily v předpisy. Solidarita se měří čerpáním. Svoboda souladem. Demokracie procedurou.
Evropa jako živý organismus – s konflikty, výjimkami a odlišnostmi – se do tohoto jazyka nevejde. A tak je ignorována.
Mentální centrum EU už dávno neleží v Evropě, ale v Bruselu jako pojmu. Ne jako městě, ale jako myšlenkovém prostoru. V tomto prostoru: nejsou dějiny, jen „kontext“, nejsou hranice, jen „překážky“, nejsou národy, jen „problémy komunikace“, nejsou voliči, jen „rizika populismu“. EU zde mluví sama se sebou, kontroluje sama sebe a legitimizuje sama sebe. Evropané v tomto dialogu figurují maximálně jako proměnná, nikoli jako partner.
Proč EU Evropě nerozumí? Protože ji nepotřebuje chápat. EU nepotřebuje porozumění, potřebuje compliance. Nepotřebuje souhlas, stačí implementace. Nepotřebuje důvěru, vystačí si s kontrolou. Evropa je pro ni příliš pomalá, příliš historická, příliš lidská. Evropané se ptají „proč“. EU odpovídá „protože rámec“. Paradoxem dneška je, že EU Evropu spravuje, ale neprožívá. Chrání hodnoty, které sama nedefinovala. Udržuje stabilitu, která se čím dál víc podobá nehybnosti. A tak vzniká zvláštní stav: EU mluví o Evropě víc než kdy dřív, a přitom je jí mentálně dál než kdykoli předtím. Když se instituce odpojí od reality, začne ji nahrazovat. Ne nasloucháním, ale projekcí. Evropa má být:
zelenější, než dovolí její průmysl,
jednotnější, než dovolí její dějiny,
poslušnější, než dovolí její paměť.
EU tak Evropu neopustila proto, že by ji nenáviděla. Opustila ji proto, že jí překáží. Tento rozchod se nedá vyřešit reformou směrnice ani novým fondem. Je to problém mentálního návratu. Návratu k myšlence, že:
Evropa není projekt,
Evropané nejsou materiál,
a že řízení bez porozumění vždy skončí odporem.
Pokud se EU mentálně nevrátí do Evropy – k jejím lidem, paměti a realitě – zůstane zde jen jako správce prázdného prostoru. A Evropa si dříve či později začne znovu hledat sama sebe. Bez ohledu na to, zda je to v souladu s rámcem.
