Luxusní pero v květákové polévce

Existují příběhy jasné jako kmen mladé jedle v Krkonoších. Takových je hodně. Pak jsou příběhy trochu složitější – třeba jako banán z Nikaraguy. Těch je víc. A nakonec jsou příběhy, které prostě nedávají smysl, jako luxusní psací pero v květákové polévce. A těch je většina. Následující text patří do té třetí skupiny. Až si ho přečtete, budete se mnou souhlasit.

Včera jsem trochu slavil. Jen tak. Člověk, když dosáhne určitého věku, už nepotřebuje čekat na zvláštní příležitost. Každý den, který se přežije, vlastně stojí za oslavu. K večeři jsme měli francouzský sýr, bagetu, trochu oliv a krůtí šunku. Zapíjel jsem to dobrým bílým vínem z Pálavy. Všechno bylo fajn. Až na tu šunku – byla trochu suchá. Nedojedl jsem ji a vyhodil.

Pak jsem se chvíli díval na televizi a šel spát.

V noci mě probudilo klepání na dveře. Nechtěl jsem vzbudit ženu, tak jsem vstal, zavřel za sebou dveře ložnice a podíval se kukátkem. Nikde nikdo. Všude ticho, všude tma. Muselo být kolem třetí ráno. Už jsem se chtěl otočit, když se klepání ozvalo znovu – jasně a naléhavě.

Otevřel jsem dveře. A na rohožce stála ta šunka, co jsem večer vyhodil.

Poznal jsem ji bezpečně. Měla kus vykousnutý z levé strany. Takové detaily si pamatuju.

Zeptal jsem se jí, co chce, a proč mě budí ve tři ráno, když normální lidé spí.

Omluvila se. Prý je jenom šunka a nemá náramkové hodinky – nemá totiž zápěstí, kde by je mohla nosit. To jsem uznal jako rozumné vysvětlení.

„Dobře,“ řekl jsem. „Tak co potřebuješ?“

Tykali jsme si. Připadalo nám to přirozené – přece jen jsem ji částečně snědl. Náš vztah byl poměrně důvěrný.

Chvíli váhala, ale pak se rozmluvila. Není prý správné vyhazovat jídlo. Na světě žije spousta lidí, kteří nemají co jíst, a každé plýtvání je špatné. Pokud si na talíř naložím jen to, co sním – i kdyby toho bylo hodně – je to v pořádku. Ale vyhazovat? To prý správné není. Měl bych si vždycky vzpomenout na ty, kteří mají hlad.

Zpočátku mluvila tiše, pak ale plynule a přesvědčivě. Bylo vidět, že o tom přemýšlela.

Začalo mi být trapně. Musela mě poučovat šunka. A co hůř – měla pravdu.

Ale to ví přece každý. Kvůli takové banalitě budit lidi v noci?

Abych změnil téma, zeptal jsem se jí, jak to, že mluví tak dobře česky. Odpověděla, že krůtí šunky zvládají češtinu celkem obstojně. Na rozdíl od slaniny – ta prý mluví jen maďarsky a německy.

To mě ale příliš nezajímalo. Jen jsem se snažil odvést řeč jinam. Šunka to poznala. Po chvíli přemýšlení zvolila nové téma.

„Slyšel jsi,“ řekla, „že Emil Holub má rád šunku s vejci?“

Zaskočilo mě to. A najednou mi došlo, že jí tohle vlastně leží na srdci víc než otázka plýtvání jídlem. Proto mě vzbudila tak brzy ráno. Pocítil jsem, že mezi námi začíná vznikat nějaké zvláštní pouto – nedefinovaný vztah.

Věděl jsem, že Emil Holub byl známý cestovatel. Procestoval celou Afriku. Ale proč to řešíme tady, ve tři ráno, se šunkou na chodbě?

„No jo, podívejme se,“ řekl jsem nakonec. „V Africe jsem nikdy nebyl, když nepočítám Kanárské ostrovy, ale to je spíš Španělsko.“

Šunka jen trochu zavrtěla – pokud se to dalo nazvat hlavou – a pak už se na mě jen dívala těmi svými šunkovýma očima, které vypadaly tak trochu jako mastné fleky z gothaje.

Přikývl jsem. Bylo jasné, že jsme vyčerpali témata. Nemělo smysl to protahovat. Zřejmě chtěla jen někomu říct, že ji to všechno trápí. Asi jí nedalo spát, že Emil Holub má rád šunku s vejci. A kdo se jí může divit.

Řekla mi to. A já ji vyslechl.

Ale bylo po třetí hodině ráno. Nechtěl jsem dělat zbytečný hluk.

Rozloučili jsme se. Já šel zpátky do ložnice. Šunka sešla dolů do suterénu. Do kontejneru. Věděl jsem, že ji už asi nikdy neuvidím – a trochu mi to bylo líto.

Ještě chvíli jsem se v posteli převaloval. Představa, jak Emil Holub jí šunku s vejci, mě trochu rozrušila. Ale nakonec jsem usnul.

Ráno jsem vstal a nasnídal se. Udělal jsem si šunku s vejci a ozdobil ji pažitkou, což jinak nedělám. Pochutnal jsem si snad jako nikdy předtím. Věděl jsem, že něco z toho setkání brzo ráno ve mně navždy zůstane.

U kávy jsem ženě vyprávěl, co se mi v noci stalo.

Poslouchala mlčky. Pak se na mě trochu starostlivě podívala a zeptala se, jestli jsem si vzal župan, když jsem šel na chodbu.

Prý bych na sebe měl v mém věku dávat pozor. Abych nenastydl.

Samozřejmě že jsem si ho nevzal.

Příště na to nezapomenu.

Stále jsem v duchu přemýšlel a nic mi nedávalo smysl – šunka v noci, Emil Holub, župan… Bylo to jako luxusní pero v květákové polévce.

Říkal jsem vám to.