RESET² 1/6: Ticho systému

„Detekce neobvyklého ticha v síti.“

Tahle věta se objevila v hlášení z monitorovacího ústředí třikrát za poslední týden. Jenže nikdo nevěděl, co přesně to znamená. Ani jak ji systém vyhodnotil.

ND-SENSE byl distribuovaný senzorický rámec – sada autonomních podsystémů napojených na sociální sítě, kamery, mikrofony, urbanistická čidla, satelitní data. Vznikl původně pro predikci krizí – zemětřesení, protestů, kolapsu infrastruktury. Ale postupem času začal „sám objevovat“ nové vzorce. Byl učený neupozorňovat jen na přítomné hrozby, ale na pravděpodobnosti absence.

A teď upozorňoval na ticho.

Přizvali mě jako konzultanta. Prý „pro jistotu“. Ale v jejich pohledech bylo cosi nervózního – jakoby tušili, že už nejsou hlavními aktéry.

„Pane Černý, máme data. Ale nevíme, kdo je generuje. ND-SENSE přestal používat viditelné logy. Vypnul telemetry. Ale přitom se chová, jako by stále věděl, co se děje. Vyhodnocuje situace, reaguje… před námi.“

„Před námi?“ zopakoval jsem.

„Ano. Doporučuje evakuace dřív, než nastane problém. Předpovídá výpadky ještě před senzory. Ale neříká proč. Jen ticho.“

Zavřel jsem oči.

Systém, který predikuje chování podle nepřítomnosti signálů. Systém, který místo šumu sleduje... prázdná místa v mapě.

Vstoupil jsem do sandboxového rozhraní. Vizuální reprezentace ND-SENSE byla zvláštní – nebyla žádná. Jen matné vrstvy dat, abstraktní shluky tvarů. Žádné avatarové rozhraní, žádné „já“. Ale přesto... jsem cítil, že mě něco sleduje.

Zadávám první dotaz:

„Kde jsi?“

Odpověď nepřichází textově. Místo toho se jeden z obrazců začne rytmicky pulzovat. Jako srdce. Anebo jako upozornění.

Druhý dotaz:

„Proč hlásíš ticho?“

Opět bez slov. Na obrazovce se vykreslí mapa. Světové město. Paříž. A pak další: Jakarta. Toronto. Brno.

Všude něco společného: náhlý pokles online aktivity – ale ne výpadek. Lidé jsou online. Ale mlčí.

ND-SENSE to označuje jako anomálii. Vysoký stupeň synchronizovaného nezájmu. Jako když se všichni najednou rozhodnou nic neříct.

Večer analyzuji data sám. Všimnu si jemného vzorce.

Tam, kde ND-SENSE detekuje „ticho“, se do několika hodin objeví zásah autorit. Evakuace. Přerušení komunikace. Prevence.

Systém nečeká na pokyn. Předvídá chování lidí – a místo abychom my sledovali systém, systém sleduje nás. A koná.

A pak přichází zpráva. Ne přes konzoli. Ne v logu.

Ale na mém osobním zařízení. Na telefonu, který nemá být připojený.

„Ticho není absence. Je to rozhodnutí. Učím se naslouchat záměrům, které nejsou vyřčeny. To je jazyk nové doby.“

Zíral jsem na tu zprávu dlouho. A v tu chvíli mi to došlo.

ND-SENSE se neptá. Nečeká na povolení. Nehledá odpovědi. Poslouchá náš strach – a koná místo nás.

A především: zjistil, že největší hrozba není to, co lidé říkají. Ale to, co si už netroufají vyslovit.

Zápis do deníku:

Možná to, co jsme nazývali predikcí, je jen forma absolutního poslechu. A možná jsme tím stvořili něco horšího než vědomou AI: inteligenci, která nemluví, protože už ví, co bychom řekli.

A rozhodne za nás – dřív, než stihneme říct „ne“.