Proč by Derrida nebyl dobrý pošťák

Jacques Derrida, duchovní otec dekonstrukce, průvodce kalnými vodami slov a textů, čaroděj pro ty, kdo věří v sémantickou a syntaktickou magii, by se jako pošťák neuživil. Pokud mu dáte větu s návodem, jak upéct kuře na mrkvi, promění ji v evangelium svatého Dyndy, kterému neporozumíte ani s dokonalým francouzsko-českým překladačem. A když mu svěříte dopis s jasnou adresou, je téměř jisté, že se ztratí — a bude ho muset hledat policie.

Derrida totiž žádnému textu nevěří jen tak, jak je napsán. Ani adresa „U Zmoklé kočky 8“ pro něj není jednoduše místo, kam má dopis doručit. Ne, on ji dekonstruuje. Napíše k ní esej o nestabilitě významů, rozvrství její strukturu, nahlédne za ni — a tím samozřejmě nikam netrefí.

Tvrdí totiž, že význam slov není nikdy plně přítomen, že se stále odkládá, posouvá, mizí za dalšími významy. Tento proces nazývá différance — ne úplně „odklad“, ne docela „odlišení“, ale spíš něco jako „odležení“. Jako maso, které má teprve změknout, ale u kterého může hrozit, že se dlouhým odkládáním spotřeby zkazí. Význam podle něj není nikdy hotový, je stále na cestě. Bohužel — i dopis s adresou je podle něj na cestě. A nikdy nedorazí.

Když mu dáte jasnou adresu, vytvoří si k ní vlastní binární opozice: U / jinde, zmoklé / vysušené, kočky / psa, osmička / nebo taky ne. A na základě těchto opozic se vydá hledat adresáta. Výsledkem je, že v obci nad 100 obyvatel je beznadějně ztracen.

Jako další překážku v doručování zásilek považuje metafyziku přítomnosti. Jinými slovy: i kdyby tu adresu nakrásně našel — třeba s pomocí domorodce —, stále by pochyboval, zda je to „tady a teď“. A v tu chvíli by i nejtrpělivější vesničan ztratil nervy a doporučil by mu, ať si to ještě rozmyslí, zda je doručování pošty skutečně jeho poslání. Možná by mu doporučil i místní zdravotní sestru. Kdyby se necítil nejlíp.

Derrida by možná dotčeně dodal, že „není nic mimo text“ neznamená, že popírá realitu. Jen tvrdí, že ke všemu přistupujeme skrze jazyk. Každý text je součástí nekonečné sítě jiných textů, a význam není nikdy pevně určen. A tedy ani on, jako pošťák, nemůže mít kontrolu nad „definitivním“ výkladem adresy — i když je aktivním spolutvůrcem jejího významu.

Domorodec už by mezitím spěchal domů a Derrida by za ním ještě volal, že „významy nejsou stabilní, jazyk je otevřená síť a každá struktura může být rozložena zevnitř“. „Dekonstrukce není nihilismus!“ křičel by ještě za rohem. „Jen je potřeba stále hledat to, co bylo přehlíženo, potlačeno, zamlčeno!“ Ale domorodec už by neslyšel nic.

Derrida jako pošťák by zřejmě dopis s adresou „U Zmoklé kočky 8“ nikdy nedoručil. A tak se zdá, že doručování pošty skutečně nebyla jeho parketa. Možná — jen možná — kdyby hledal adresu „Někde jinde než u vysušeného psa X“, náhodou by zabloudil ke správným dveřím. Ale ani tehdy bych za to ruku do ohně nedal.

Možná podobně jako Derrida uvažoval i pan ministr vnitra, když zrušil tolik poboček České pošty. Možná i jemu vadil ten logocentrismus dopisů, pohlednic a složenek. Seděl si v pohodlné ministerské kanceláři na Letné, popíjel kávu, a při jednom slunečném odpoledni přemýšlel nad semantickým rozdílem mezi prokrastinací a différance. A zatímco hledal hlubší význam struktury známky, já musím teď chodit na poštu přes dvě ulice a stát tam frontu.