Můj nový soused

Mám nového souseda. Když mu bylo něco málo přes třicet, napsal knihu, která se v určitých kruzích dodnes čte a studuje. Od té doby v podstatě nic nedělá. Tvrdí, že žije z tantiém, ale já mu moc nevěřím — vím, že něco zdědil po otci, a nejspíš žije z toho. Působí na mě jako věčně naštvaný, pesimistický cholerik. Moc legrace s ním není. Když ho potkám, dívá se ponuře kolem sebe a sotva na půl pusy pozdraví.

Říká, že v mládí zažil nějakou traumatickou událost, když četl Hegela, a od té doby zanevřel na lidi, obzvlášť na ženy. Já jsem ale slyšel, že v tom Hegel až tak nefiguroval — spíš to prý bylo tím, že v nějakém thajském nevěstinci chytil tripla, nebo něco podobného. Podcenil to, a teď ho to pořád svědí. Má psa a říká mu Schopenhauer.

Když má svůj den, a když ho to zrovna přestane svědit, občas se s ním dám do řeči. Nestačím se divit. O ženách mluví v tom nejhorším světle: prý jsou vrtošivé, nestálé a nevěrné. Pokud si někdo chce zadělat na pořádný problém, ať si nějakou vezme. Ženy jsou podle něj jen nástrojem slepé, nevědomé vůle. A to ještě říkám hodně taktně — jeho slovník je mnohem méně vybíravý. Nejvíc teď nadává na nějakou Butlerku. Tvrdí, že je to stará bréca, která ani nepochopila základy biologie, a teď lidem blbne hlavu s nějakým genderem. Podle něj zblbla i některé z žen, které, jak se domnívá, jsou zodpovědné za jeho thajskou infekci — a ty si teď říkají feministky.

Podle mě ale feminismus existoval dávno před Butlerovou. Ta to jen trochu víc nasvítila a teoreticky povýšila až na transgender. On to ale hází všechno do jednoho pytle. Od té doby, co napsal tu svou knihu, už čte jen Upanišády a vůbec nesleduje, co se ve světě děje. Tedy kromě svého psa Schopenhauera, který občas udělá loužičku ve výtahu. Páníček totiž večer dlouho kouká na Netflix, ráno pozdě vstává, a na Schopenhauera je to čekání příliš dlouhé.

Jednou jsem mu řekl, že když jeho pes udělá loužičku ve výtahu, měl by ji utřít — nebo alespoň zavolat svou maminku, se kterou už dlouho nemluvil, aby to udělala za něj. Rozčílil se a řekl mi, že celý svět stojí za hovno a všichni ho serou. Omlouvám se, ale opravdu to tak řekl. Mluví někdy sprostě skoro jako Trump.

Jak se dostal do ráže, začal mluvit o tom, že celý svět je jen vůle a představa. Měl jsem trochu obavy, jestli se mu to kvůli tomu triplu v hlavě neplete. Prý kdyby byl Kant ženatý a místo sluhy Lampeho měl doma nějakou semetriku, určitě by ho to také napadlo — protože u Kanta je podle něj vidět jen suchá teorie, ale žádná běžná žitá zkušenost polidštěná milenkami a hysterkami.

On má tak co říkat. Podle všeho si jednou vrznul v Thajsku a teď ze sebe dělá zkušeného ženáče. A jak se rozjel, říkal, že svět se žene dopředu nějakým slepým pudem nebo vůlí, která si nevšímá toho, jestli zrovna on, nebo někdo jiný, přijde k újmě. Prý jediná literatura, kterou má smysl číst, je nějaká obskurní indická filozofie, která chápe, že svět je jen představa — i když tomu říká Májá.

Racionální diskuse o tom, že jeho pes Schopenhauer udělal loužičku ve výtahu, podle něj nemá žádný smysl — protože veškerá racionalita je stejně jen šalba, klam, který na sebe bere ta slepá vůle. Vůbec se začal vyjadřovat nehezky nejen o ženách (což bych byl kvůli té Butlerce ještě schopen do určité míry chápat), ale obecně o lidech. Díval se mi přitom upřeně do očí a prohlásil, že lidi jsou sebranka, že si nedovedou vážit toho, co mají, a že nevyhnutelným údělem člověka je osamění. Že život neznamená nic jiného než pohlcovat a být pohlcován. Tyhle názory si asi taky přivezl z toho thajského nevěstince.

Zdvořile — a myslím, že i dost logicky — jsem mu namítl, že slepá vůle a představa je jedna věc, a druhá věc je loužička jeho psa Schopenhauera ve výtahu, do které jsem už několikrát ráno šlápnul. Neurvale se na mě obořil a tvrdil, že „loužička sem, loužička tam“, jediný důstojný způsob, jak tuhle situaci řešit, je povznést se poznáním za to, co se skrývá za jevy. Jeho pes — a vůbec žádné zvíře — to nedokáže, ale člověk, tedy jako já, bych to dokázat měl. Cestou, jak toho dosáhnout, je estetika a umění.

Ten člověk mi naprosto vážně a do očí v tom výtahu tvrdil, že bych se měl nad ty psí chcanky povznést, klidně v tom každé ráno stát a místo toho si napsat nějakou básničku, nebo si jít koupit omalovánky.

Podle mě ho to, že má tripla a neléčí se, nijak neomlouvá. Šel jsem a udal jsem ho na domovní správě. A až potkám jeho matku, povím jí to také — ať mu sníží kapesné. Jediné, s čím bych s ním možná i trochu souhlasil, je ten jeho názor na tu starou brécu Butlerku. Jinak ale ty svoje řeči o vůli a představě stejně z velké části obšlehl od starých Řeků a Kanta.

Pro jistotu ale — kdyby náhodou s tou slepou vůlí měl přece jen v něčem pravdu — jsem místo omalovánek napsal tento literární klenot. Abych tím získal od všeho toho sajrajtu ve výtahu aspoň nějaký estetický odstup.