Jak se z Evropy stává entropa

Evropa bývala kontinentem konfliktů, ale také rozhodnutí. Dnes už konflikty nechceme – jsou hlučné, nepříjemné a vyžadují viníka. Místo nich máme rámce, které se samy aplikují, a hodnoty, které se samy brání. Vzniká entropa: stav, kdy se všechno hýbe, ale nic nejde poznat.

Entropik EU je bytost bez názoru, ale s metodikou. Neříká „myslím“, říká „vyplývá“. Neptá se „proč“, ptá se „zda je to v souladu“. Nepřebírá odpovědnost – distribuuje ji do dokumentů, kde se bezpečně ztratí. Když se něco pokazí, nebylo to rozhodnutí, ale „implementační výzva“.

Evropská demokracie se proměnila v participativní kulisu. Občané mají hlas, ale jen pokud se shoduje s výstupem expertní skupiny. Volby jsou povoleny, pokud nevybočí. Národní identita je tolerována jako folklor, ideálně v kroji a bez politických ambicí. Kolektivní „my“ je považováno za riziko. Individuální „já“ za cíl. Celek se nebuduje – spravuje se jeho rozklad.

Čím víc Evropa produkuje: strategií, směrnic, akčních plánů, harmonizací, tím méně rozumí sama sobě. Papír přibývá, smysl mizí. Entropie roste přesně podle učebnice – bez energie, bez odporu, bez viny.

Entropa není chaos. Entropa je dokonalý klid bez směru. Nikdo se nehádá. Nikdo nevládne. Nikdo není odpovědný. Všechno je „evropské“, ale nic není společné. Všichni mají práva, ale nikdo nemá celek.

Z Evropy se nestává diktatura. Stává se entropa. Stav, kdy se už není proti čemu vymezit, protože všechno se rozpustilo v hodnotově neutrální mlze. A to není konec Evropy. To je její administrativně schválený rozpad.