Jak psát chytře v digitální době

V roce 2011 vyšla pozoruhodná kniha Nicholase Carra, která zkoumá vliv digitální komunikace na lidský mozek. Carr si povšiml, že každá technologická změna v komunikaci vede k adaptaci neuronů v lidském mozku a postupné změně jeho konfigurace. Mozek je vysoce adaptabilní orgán a díky neuroplasticitě se dokáže přizpůsobovat měnícímu se prostředí. Jednoduše řečeno: učí se. Lze si to představit jako posilování svalu.

V době před vynálezem písma musela být lidská paměť mnohem dokonalejší. Její kvalita představovala evoluční výhodu – kdo si pamatoval víc, měl větší šanci přežít. S vynálezem písma se význam individuální paměti částečně snížil: důležité informace bylo možné zaznamenat a později se k nim vrátit. Pohodlné, převratné z hlediska kolektivního lidství a zároveň komfortní na úrovni jednotlivce.

Carr popisuje, jak elektronická komunikace vede ke snížení pozornosti, rozbití kontinuity čtení a přeskakování z tématu na téma. To je dáno způsobem práce s informacemi v prostředí digitálních sítí. Dlouhodobá změna této práce – přechod od lineárního textu k textu hypertextovému – se pak projevuje i ve změně konfigurace lidského mozku.

Pobyt v informacemi přesyceném světě vede k úbytku pozornosti. Vstoupí-li čtenář do digitálního prostoru, okamžitě na něj útočí nespočet slov, obrázků a symbolů. Mezi pozorností čtenáře a množstvím informací, které o ni soupeří, je propastný nepoměr. Množství informací je prakticky nekonečné, zatímco čas a pozornost, které jim čtenář může věnovat, jsou omezené.

Důsledkem je takzvaná digitální mělčina. Stav, kdy lidská mysl neprodlévá u žádného tématu příliš dlouho, ale přeskakuje v moři slov a znaků, hlasitě a neustále volajících po její pozornosti. Co myslíte – zvítězí v takové konkurenci Mácha, nebo Playboy? O tom ale ani moc nerozhodujeme my, nýbrž to, jak jsme evolučně nastaveni. Lidstvo přežije bez Máchy, ale bez potomstva ne.

Už v roce 1971 upozornil ekonom Herbert Simon, že v informačně přesyceném světě je skutečně vzácným zdrojem právě lidská pozornost. Na jeho myšlenky navázal americký teoretik Michael H. Goldhaber, který v 90. letech zdůraznil, že v digitálním věku se pozornost stává klíčovým ekonomickým statkem – vzácným zdrojem, o nějž soupeří média, firmy i jednotlivci. Tento posun od „ekonomiky informací“ k „ekonomice pozornosti“ znamená, že hodnota se už neodvíjí od množství informací, ale od schopnosti přitáhnout a udržet lidskou pozornost.

Co z toho pro nás vyplývá? O naši mysl – která je fyzicky formována, nebo spíše deformována, digitální mělčinou – dnes usilují ekonomické síly. Pochopily, že to nejcennější, co nám ještě zbývá, je právě naše pozornost.

Vizionáři to chápou a přizpůsobují se nové situaci. To, čemu ti jednodušší posměšně říkají „hloupé a povrchní“, ti poučení implementují do své praxe, protože to funguje: krátká hesla na TikToku, jednoduché formulace a obrazy, programové vyhýbání se složitějším souvětím.

To vše by se dalo shrnout lapidární větou: „Čím blbější, tím chytřejší. A čím chytřejší, tím blbější.“