Legalita a legitimita: Dvojí tvář práva

Ve shonu každodenního života nám může uniknout existence zajímavého napětí mezi legalitou a legitimitou. Legalita je to, co je explicitně formulováno v zákonech, zatímco legitimita je to, co je implicitně přítomné v myslích lidí – někdy tomu říkáme morálka, etika, nebo prostě soubor názorů a pocitů, které jsou v konkrétním kulturním a historickém prostředí považovány za správné, vhodné a přiměřené. Pro neprávníka je proto pojem legitimity často mnohem zajímavější než samotná litera zákona.

Jürgen Habermas tyto dva pojmy rozlišuje následovně:

1. Legalita (Rechtmäßigkeit)

Dodržování právních předpisů podle formálních procedur.

Je to vnější rámec, explicitní – definuje, co je podle zákona povoleno nebo zakázáno.

2. Legitimita (Legitimität)

Spojená s ospravedlnitelností práva na základě racionality a konsenzu.

Na individuální úrovni jde o internalizovaný systém hodnot a postojů, který se stává předmětem veřejné diskuse – jeho slovy: komunikativní racionality.

Pokud se nám tedy nelíbí legalita, zbývá ještě legitimita. Právě volný vztah těchto dvou koncepcí – jakási šedá zóna mezi nimi – vytváří prostor pro zdravé napětí. To běžnému občanovi umožňuje účastnit se, alespoň částečně, i tak vysoce specializované oblasti, jakou je právo.

Běžný občan jako jednotlivec obvykle nemá možnost odborně diskutovat konkrétní ustanovení zákona, protože k tomu postrádá potřebné právní vzdělání. Zákon proto umožňuje jeho zastoupení advokátem, který s právními institucemi komunikuje jazykem, jemuž obě strany rozumějí.

U legitimity je situace odlišná. Zde platí v zásadě jakýkoli jazyk, který dokáže obsah sdělení – pocit, názor, rozhořčení – srozumitelně zprostředkovat v rámci určité komunikační situace. Habermas klade důraz právě na komunikativní racionalitu, která tuto představu dobře rámuje.

Dobře tuto dichotomii mezi legalitou a legitimitou ilustruje situace, kdy si část státem honorovaných právních profesí zcela legálně – tedy v souladu s literou zákona a rozhodnutím Ústavního soudu – nárokuje dorovnání platů, které většina veřejnosti vnímá jako až provokativně vysoké ve srovnání s běžnou populací. Legálně je zde, s vážnou tváří, obhajován stav, kdy osoba placená státem – tedy z daní občanů – tvrdí, že státem hrazená právní služba se diametrálně liší od státem placené služby lékařské nebo pedagogické.

Na tomto příkladě tedy vidíme rozpor mezi tím, co je legální – tedy nárok na nadstandardní finanční ohodnocení jedné státní služby – a legitimitou, kdy většina veřejnosti tento stav chápe jako skandální a neospravedlnitelný.

Návod, jak podobnou situaci řešit, můžeme najít právě u Habermase. Ten pokládá racionálně a veřejně projevenou nespokojenost s určitým právním stavem za nepostradatelnou součást demokratického diskursu.

Habermasovo myšlení je ukotveno v osvícenství – věří v trvalý pokrok lidské společnosti a lidského rodu, což je v dnešní době hlas spíše menšinový.

Pro mnoho lidí může být překvapivé, jakou váhu klade Habermas na občanskou neposlušnost jako nezbytnou součást zdravého demokratického provozu. Legitimní totiž nemusí být vždy legální.