Jak jsem hladověl na služební cestě
V lidském životě existuje mnoho momentů, které vám utkvějí v paměti. První láska. První auto. Okamžik, kdy poprvé spatříte moře. Den, kdy vám poprvé trhají zub. Jsou to chvíle, které se vám nesmazatelně vryjí do paměti — ať děláte, co chcete, nezbavíte se jich. Trvale na vás působí.
Rok 1989 byl také jedním z těchto okamžiků. A pak samozřejmě Havel — když jsme si ho zvolili za prezidenta.
Jedním z takových formativních zážitků, které mám dodnes živě před očima, je chvíle, kdy British Airways přestaly na letech z Prahy do Manchesteru podávat bezplatné občerstvení. Pamatuji si to, jako by se to stalo včera. Ráno jsem se ani pořádně nenasnídal. Vzal jsem si taxík a spěchal na letiště. Měl jsem hlad, ale říkal jsem si, že ušetřím čas i peníze — najím se přece až v letadle. Těšil jsem se i na sklenku červeného vína. Bude sice ještě dopoledne, ale mně se turbulence vždycky lépe snášejí, když se trochu napiju. Myslím, že i aerolinky to tak nějak tušily — a možná i proto bývaly tak štědré.
Usadil jsem se u okénka, abych měl dobrý výhled. Letadlo se rozjelo po runwayi. Rychleji a rychleji — a pak ten známý, příjemný moment, kdy se kola odlepí od země a vy vidíte, jak se krajina pomalu vzdaluje. Když je hezké počasí, máte Prahu a Vltavu jako na dlani. Známá místa — Petřín, Stromovku, Pražský hrad — najednou vidíte z jiné, nezvyklé perspektivy. Z ptačí.
Čekám, až zhasne cedulka s připoutáním. Až kapitán či posádka zahlásí, že jsme bezpečně vzlétli a že se můžeme pohybovat po kabině. Vím, že se blíží okamžik, kdy letušky začnou připravovat občerstvení. Necestuji business třídou, takže jsem trpělivý. Dříve nebo později se dostanou i ke mně a zeptají se, co si dám k jídlu, co k pití — a jestli chci "still or sparkling water".
Ale pořád se nic neděje. Dávají si na čas, říkám si. Tak si mezitím skočím na toaletu — to jsem se naučil dělat před jídlem. Když totiž čekáte příliš dlouho, může být problém dostat se přes letušku s vozíkem. Jdu tam, i když bych to ještě vydržel. Nejhorší, co se vám může stát, je, že máte kávu, vodu nebo víno na sklápěcím stolečku — a zároveň potřebujete na malou. Nechcete odejít, nechcete to přelévat, ale zároveň si to ani nevychutnáte.
Nemusel jsem se ale ani ptát, kdy bude konečně to občerstvení. Posádka stručně oznámila, že British Airways přestaly podávat pravidelné občerstvení. Pokud si někdo přeje jídlo nebo pití, může si objednat u obsluhy. Prý máme jídelní a nápojový lístek v kapse sedadla před sebou. Chvilku jsem byl v šoku — a pak jsem se do toho lístku podíval. Sendvič: 3 eura. Víno: 5 eur. Zatmělo se mi před očima. Bylo mi jasné, že budu hladovět až do Manchesteru.
Celou dobu jsem se pak díval smutně z okénka. Přelétávali jsme kanál, míjeli větrné elektrárny u pobřeží. Cítil jsem se opuštěný. Kdybych nebyl kdysi na vojně, asi bych se i rozplakal.
Vím, že vám mladším, kteří dnes běžně létáte po Evropě, tenhle příběh připadá jako z jiného světa. Ale byly doby, kdy British Airways opravdu servírovala bezplatné občerstvení i na kratších evropských trasách. A nejen to — i víno, gin, whisky nebo koňak.
Pamatuji si také, že na této konkrétní cestě byly obzvlášť silné turbulence. Nevím, jestli mi bylo nevolno z otřesů, nebo z hladu. Vypil jsem alespoň tři lahvičky "still water", které naštěstí stále podávali zdarma.