Jak je možné, že Michael Douglas je normální chlap?
Tuto větu jsem několikrát zaslechl od komentátorů a účastníků karlovarského filmového festivalu. Jak je vůbec možné, že se taková hvězda chová tak lidsky a normálně? Je to skutečně otázka, nebo spíš konstatování? A týká se nejen Douglase, ale vlastně všech hvězd a hvězdiček, které se ve Varech sešly. Co vím, všechny se chovaly velmi lidsky.
Na první pohled se zdá, že je ta otázka banální. Michael Douglas je z hlediska fyziologie a anatomie běžný exemplář jedince mužského pohlaví – už trochu pomačkaný, ale vzhledem ke svému věku stále obstojný. Přesto k němu mnoho lidí vzhlíží jako ke svatému obrázku. Známe ho z filmů, z televize, z novinových fotografií. A přestože jde jen o člověka, návštěvníci festivalu a komentátoři jej uctívají téměř nábožně – jak jinak to pojmenovat?
V Karlových Varech, kde se na okamžik protínají cesty lidí a hvězd, je atmosféra posvátné úcty a obdivu téměř hmatatelná. A je tím silnější, čím větší se zdá být vzdálenost mezi obdivovatelem a obdivovaným. Když pak hvězda shlédne z výše své záře na uctívače či uctívačku, ten či ta málem ztrácí vědomí.
Je až nápadné, jak se tento druh přístupu k hercům a slavným lidem podobá náboženským jevům, které známe pod názvy jako „ikonodulie“, „adorace“, „kult“, „hagiografie“ – tedy uctívání svatých, svatých obrázků a jejich životů. Každý věřící měl doma svatý obrázek, ke kterému dával čerstvé květiny nebo zapaloval svíčku. Když se pak náhodou (nebo zbožně cíleně) dotkl osoby považované za svatou či mocnou – což bylo v jistém smyslu totéž – často se pak dlouho nemyl, aby efemérní dotek dvou vzdálených světů přetrval co nejdéle.
Známe i tradici uctívání ostatků svatých. Každý správný kostel či kaple má ve svých základech nebo v oltáři relikvii – třeba žebro svatého Martina nebo hřeb z kříže svatého Petra. Bez toho není žádný kostel v očích věřících důvěryhodný. To jen dokládá, jak silná a trvalá je tato emoční potřeba doteku se „svatostí“. A právě tato festivalová ikonodulie je ve Varech mimořádně přítomná. Atmosféra uctívání, obdivu, zvědavosti a blízkosti ke „svatosti“ celé události dominuje.
Tento obdiv má ovšem i svou rubovou stránku. Aby byl vůbec psychologicky možný, musí obdivovatel sám sebe alespoň trochu ponížit. Bez toho by rozdíl mezi ním a hvězdou nebyl dostatečně markantní, a magie uctívání by ztratila sílu. Bez závratě není extáze – a o ni přece na festivalu jde. Když zjistíte, že vaše hvězda se taky potí, jako každý jiný smrtelník, je ten okamžik překvapivě opojný.
Z hlediska víry a oddělení světského a posvátného mi připadá mnohem důslednější přístup, který byl běžný v době, kdy potulný herec představoval spíše zpestření všedního dne. Když se představení povedlo, dostal herec najíst a možná i nějakou minci. Když ne, diváci ho vypískali a posílali dál. Byla v tom přirozená obrana proti povrchnosti a zhýralosti kejklířského světa. A díky tomu, že byl herec věčně na cestách a hladový, netloustl. Z hlediska víry i zdraví se mi tento přístup zdá být i dnes celkem racionální.
Dnes se ale všechno míchá. Lidé se modlí k potulným hercům a zanedbávají svaté i svatost. Pro církev je to ztráta, ale pro Karlovy Vary požehnání. Z festivalových příjmů si město může dovolit opravit komunikace, upravit parky nebo dát novou střechu lázeňským domům. A to je v době, kdy hodnotová politika naší osvícené vlády z města vyhnala bohatou, byť pravoslavnou ruskou klientelu, skutečně vítané.
Je tedy občansky správné, když Michaelu Douglasovi a té hvězdě z Padesáti odstínů šedi (nebo snad osmdesáti? – co jen jich v Kámasútře je…) vzdávají všichni potentáti z blízkého i vzdáleného okolí hold jako svatému Františkovi? Radní údajně uvažovali, že by za 25. či 41. odstín šedi nabídli herečce čestné občanství. Zvažují také, že by po bývalém prezidentovi festivalu přejmenovali nějakou ulici. Divím se, že je ještě nenapadlo přejmenovat i varské letiště, aby ideově ladilo s tím pražským. Každý, kdo by odtud odlétal charterem do Egypta za sluncem a střevními potížemi, by byl tím zároveň nenuceně konfirmován v té správné víře.
Zatím se nerozhodli. Ale co není, může být.