Jak by to viděl Lenin dnes?

Asi dost černě. Možná by ale měl vlastní nakladatelství, kde by mohl psát, vydávat své úvahy a zároveň řídit celou firmu. Využil by tak svůj talent ke studiu a myšlení, a zároveň i organizační schopnosti. Nejpravděpodobnější mi ale připadá, že by se na svět díval diferencovaně – něco by se mu líbilo a něco ne. Přece jenom nebyl to hlupák.

Leninovo dílo je pro mě příliš velké sousto, než abych ho teď dokázal pojmout vcelku a utvořit si na něj ucelený názor. Rozhodně bych to nestihl před večeří. Postačí mi tedy jen jeho malá část – teorie odrazu. Píše o ní ve své teoretičtější práci Materialismus a empiriokriticismus, kde se vyrovnává s Machem a Avenariem.

Jeho teorie obrazu (odrazu) se musí líbit každému, kdo nemá rád současný relativismus, který umožňuje myslet cokoliv podle hesla „anything goes“ – jak to formuloval jeden z prominentních postmodernistů Paul Feyerabend. Pro připomenutí – jedním z dětí postmodernismu je „transgenderismus“, tedy žena „předělaná“ na muže a muž na ženu. Postmodernismus toho ale dokáže mnohem víc – lze z něj navařit jakékoliv menu, které se přizpůsobí jakékoliv chuti, i té nejexotičtější.

Teorie odrazu je v zásadě jednoduchý, intuitivní koncept. Jde o moderní verzi aristotelské definice pravdy: adequatio rei et intellectus – pravda je shoda věci a rozumu. Není to přitom naivní představa – Lenin dobře znal moderní myšlení a byl si vědom různých možností zkreslení.

Jak Aristoteles, tak i Lenin vycházejí z přesvědčení, že poznání je možné a že náš rozum se nějakým způsobem vztahuje ke skutečnosti mimo nás samých.

Lenin – jako marxista – věřil, že lidské vědomí odráží objektivní skutečnost, která existuje nezávisle na vědomí. To je v jádru podobné aristotelskému pojetí pravdy jako shody mezi myšlenkou a věcí. Jeho teorie odrazu tedy navazuje na starší realistické pojetí pravdy, i když ji zasazuje do jiného, materialistického a revolučního rámce.

A přestože je tato teorie spojena s marxismem, její duch se objevuje i u mnoha dalších myslitelů 20. století – od Karla Poppera přes Johna Searla až po Paula Boghossiana. Liší se ve výkladu, ale sdílejí předpoklad, že existuje objektivní realita a že pravda s ní nějak souvisí.

Nevím tedy, jak by Lenin dnes viděl postavení dělnické třídy a nutnost revoluce – to bych se musel víc začíst. Ale co se týče jeho pojetí pravdy, mám za to, že by s ním možná mohli souhlasit i lidé jako paní Nerudová nebo pan Bartošek. Rozhodně, tím jsem si téměř jist, by s ním souhlasili na Hradě.

Proto pořád opakuju: opatrně s tím zákazem komunistických symbolů – nechtěl bych na stará kolena začít nosit sukně.