Přešlapuju na místě?

Přišly mi důležité otázky. „Proč zůstáváš? A jak chceš pokračovat?“. A vlastně se to týká více rozměrů mého života.

Začněme tím rodinným. Ctím rodinu, manželství je dlouholeté, vztahy v rámci rodiny láskyplné a respektující. Proto chci ty vztahy dále rozvíjet, navíc nám přibydou vnoučata a těšíme se na ně. V této oblasti není co řešit. Je to základna, kde se na sebe můžeme vzájemně spolehnout, důvěřovat si, být si oporou a jak si to sami zařídíme, tak to máme.

Pak je ta otázka pracovní. Dobře, práce mě živí. „Proč zůstáváš?“ Najdu spoustu logických a rozumových argumentů: funkce mi ještě neskončila, chci to nějak dokončit, uspořádat, předat. Zkrátka se s tím vypořádat. Je třeba se vypořádat s úkoly, které jsem si vytyčil. Některé mám už splněné, jiné na mě ještě čekají. Dobře, otázka „proč“ byla zodpovězena.

Ale pak je tu druhá otázka „jak chceš pokračovat“? Když ti práce přestala dávat smysl, kdy se daleko hůř motivuješ než dřív, ale uděláš to, protože máš smysl pro povinnost a víš, že to za tebe nikdo neudělá. Ale tohle vyčerpává. A ty to víš.

Ale také víš, jak si dobiješ baterky, získáš energii, uděláš si radost, abys té práci mohl věnovat své úsilí a posunovat to ke kýženému dokončení. Je v tom tvé ego, že chceš odejít se ctí a s pocitem, že to po tobě bude nějak pokračovat?

A není to směšné? Nelpíš na funkci, nelpíš na penězích, máš značnou část života odžitou, tak „proč zůstáváš?“ „Jak chceš pokračovat“, když ti najednou většina z toho, co děláš, přijde směšná? Když se účastníš bytových schůzí, posloucháš ty kecy, jak to děláš špatně, a ti chytří, co vědí a mají jasno, ti přijdou směšní, jako celý tenhle systém, který je jen iluzorní hrou.

Co uděláš, když zjistíš, že je to celé směšné? Jak to uchopíš a budeš pokračovat? Přemýšlíš. Máš zatnout zuby, přijmout to a setrvačností to dojet? Nebo to máš nějak radikálně rozseknout?

Protože už máš ten nadhled, můžeš se svobodně rozhodnout. Už to dávno nebereš osobně, nejsi v roli oběti, takže už tě máloco rozhází. Navíc ses už leccos naučil. Hlavně to, že se netlačí na pilu a že nemůžeš (a ani nechceš) mít vše pod kontrolou. I když ten systém s jemu sloužícími lidmi je takto nastavený. Ty to víš a víš, že je pro tebe už směšný, takže ho nebereš vážně. A to je vážně velká úleva.

Další úlevou je vědět to, že vše se děje pro tvé dobro. Těžkosti jsou výzvou k jejich překonání, přijmutí, k uvědomění a posunu. Nemusíš to odhadnout, můžeš nějakou příležitost propásnout. Znáš to, plány, touhy, cíle jsou jedna věc a skutečnost jiná.

Je lepší mít záměr. Záměr je skončit v práci s koncem mandátu a ideálně tu službu předat. Něco se rýsuje, něco máš předjednáno. Další záměr je psaní, knihy, zahradničení. Však se to nějak uspořádá, a až bude ten pravý čas, pak tě život popostrčí.

Na ty otázky „proč“ a „jak“ odpověď existuje. Není ale konkrétní. Požaduje po tobě hlavně tři věci: trpělivost, pokoru a vděčnost. A také věnovat tomu pozornost a energii. Být přítomen.

Jakmile nedokážeš prožívat přítomný okamžik, život ti tak nějak utíká mezi prsty. Na to už nemáš ani chuť ani čas, aby ses nějak soužil, trápil a furt něco řešil. Měl toho plnou hlavu. Proč? Protože to chce systém? Ten směšný systém, který už nemůžeš brát vážně?