Proč jsem tak nafoukaný
Nevím přesně, kde se to ve mně bere. Občas se přistihnu, jak se na některé lidi dívám z patra, a není mi to příjemné. Zastydím se. Vedu vcelku obyčejný život, nijak výrazně nevybočuji z průměru, a přesto mám sklon shazovat známé osobnosti — celebrity, politiky, europoslance, soudce. Nepociťuji k nim respekt, spíš naopak. Čím výš společensky stojí, tím víc mě iritují. Vnímám je jako běžné lidi s běžnými slabostmi, a když se vyvyšují, vyloženě mě to provokuje. Uvědomuji si, že je to leckdy nespravedlivé, ale tak to cítím. To už je na prášky, říkám si.
Existuje však jedna skupina, která ve mně vyvolává ještě silnější nevoli — takzvané šlechtické rody. Za komunismu se o nich mluvilo jako o přežitcích feudálního řádu, spojovaných s kolaborací a imperiální politikou Západu. Tehdy mě to míjelo. Ale po roce 1989 jako by se s nimi roztrhl pytel. Nejprve to byl Schwarzenberg — člověk, který nadchnul i Václava Havla, přestože ten sám pocházel z buržoazní rodiny a modrou krev, pokud vím, v žilách neměl.
Po vzniku Československa inicioval Tomáš Garrigue Masaryk zákon, který zakazoval užívání šlechtických titulů. Měl to být symbol nově vzniklé republiky, založené na rovnosti občanů po rozpadu monarchie. Tento zákon — č. 61/1918 Sb. z. a n. — je stále součástí našeho právního řádu, byť už má převážně symbolickou hodnotu. Porušování zákazu není trestáno, úřady tomu nevěnují pozornost, ale formálně titulování šlechtou zakázáno zůstává.
Co mi ale vadí nejvíce, jsou šlechtické restituce. Vracení hradů, zámků, statků a polností do rukou potomků těch, kteří k majetku mnohdy přišli za pohnutých okolností — například po Bílé hoře. Čeští páni, kteří stáli na straně poražených, byli popraveni nebo odešli do exilu, a jejich majetky připadly loajálním rodům přicházejícím často z ciziny. A právě na tomto základě dnes vznikají restituční nároky a obraz „slavné“ historie české šlechty.
Jsem občan České republiky a podle zákona mám stejné postavení jako kdokoli jiný. Proto mi je blízký ideál rovnosti mezi lidmi. Jakákoliv privilegia na základě urozenosti mi připadají nepatřičná. V tomto ohledu se zcela ztotožňuji s Masarykovým republikánským étosem.
Můj vlastní rod pochází z Moravy. Trmačové byli vladycký rod sídlící na hradě Trmačov u Hlubokých Dvorů. Hrad vznikl na přelomu 13. a 14. století a první písemná zmínka o rodu pochází z roku 1305. Po husitských válkách však přišel úpadek — a z Trmačů se stali, řečeno bez obalu, lapkové. Inu, poctiví moravští lapkové. Žádní cizáci.
Zřícenina hradu dodnes stojí. Byl to malý bergfritový hrad, asi 27 × 22 metrů, jeden z nejmenších svého typu na Moravě. Malý, ale náš. Když jdete lesem a náhle se před vámi objeví torzo věže, působí jako výmluvný symbol odporu - pozůstatek bojovné bergfritové erekce, ale ještě tam pořád stojí. V době, kdy předkové Schwarzenbergů, Černínů a jiných možná ještě lezli po stromech, moji předci už vykořisťovali poddané a uplatňovali právo první noci.
Tak proto asi ty mé pocity.
Odkaz:
https://cesky.radio.cz/pred-90-lety-prestaly-v-ceskoslovensku-platit-slechticke-tituly-8589311
https://www.hrady.cz/hrad-trmacov-hluboke-dvory?utm_source=chatgpt.com