Izrael: O čem se mluví i nemluví
Svět okolo nás
Stále slyšíme: Gaza, Gaza, Gaza. Hladomor, nedostatečná humanitární pomoc, izraelská agrese, genocida. Méně už o izraelských rukojmích a o dopadu agrese Hamásu na život izraelské společnosti.
Ve středu 28. května se zástupce Palestinskoarabské autonomie v OSN (tedy v jistém zjednodušení představitel-nepředstavitel agresora) Rijád Mansúr při vystoupení v Radě bezpečnosti rozplakal. Hovořil o dětech. Dětech v Pásmu. „Je to nesnesitelné,“ prohlásil o jejich smrti a utrpení. Ano, je. Ty děti ale umírají ve válce, kterou svým krvavým dobrodružstvím v izraelském pohraničí (tzv. Obálce Gazy) vyprovokoval a Izraeli vnutil Hamás, nebylo to naopak. Ambasador pláče na špatném hrobě. Primární vinu za to, co se v rámci válečných protiteroristických operací v Pásmu děje, nese Hamás, nikoli Izrael. Tak jako primární vinu za mrtvé civilisty při bombardování německých měst za druhé světové války nesl Hitler, nikoli Churchill.
V Pásmu Gazy umírají děti, ale umírají také v Izraeli. Rukou teroristických vrahů. Ve čtvrtek 29. května přišla z dětské nemocnice v Petach Tikvě zpráva, že na jednotce intenzivní péče pro novorozence zemřel Ravid Chai. Byly mu pouhé dva týdny. 14. května byl ještě v lůně matky Tzeely Gezové, když ji manžel odvážel z jejich domova v Samaří do porodnice. Bohužel na cestě čekal vrah. Palestinský Arab. Na jejich automobil zahájil palbu. Smrtelně zraněná maminka v nemocnici střelám podlehla, dítě se podařilo zachránit, ale jeho stav byl kritický. Po dvou týdnech nemocnice oznámila, že přes veškerou péči a snahu o záchranu chlapec zemřel. Ještě téhož dne byl v Jeruzalémě pohřben.
Často čteme na internetu otázky, jakou vinu mají děti v Pásmu Gazy, že musely zemřít. Jakou vinu měl Ravid Chai? Pouze tu, že se narodil jako Žid židovským rodičům, kteří se rozhodli, že budou žít na území, které jim od starověku patří – v samařském regionu Země izraelské. Zavraždil ho zločinec ve jménu ideologie, které hlásá antisemitskou diskriminaci, novodobou politiku „Juden Frei“. Ideologii založenou na představě, že teritorium Judeje a Samaří musí být etnicky vyčištěné. Od Židů. To zvrácené většině světa nevadí.
Pro dokreslení. Téhož dne večer (28. 5.) se hrálo v Tel Avivu fotbalové finále Státního poháru mezi Bejtarem Jeruzalém a Hapoelem Beerševa. Ve 38. minutě musel být zápas asi na 15 minut přerušen. Ozvala se poplachová siréna – Húthiové, spojenci Hamásu, terorističtí agresoři operující na části Jemenu, zaútočili na Izrael balistickou střelou. Teprve poté, co byla protivzdušnou obranou eliminována, mohl zápas pokračovat. (Beerševa vyhrála 2:0.)
Věc má ale i odvrácenou stranu. Ti fanoušci Bejtaru, kteří se nedostali na stadion v Tel Avivu, měli možnost sledovat přenos na domácím Teddyho stadionu v Jeruzalémě. Prohru zjevně neunesli a zlost si vybili na řidiči metropolitního autobusu linky 77, která má zastávku také u Teddyho stadionu. Když desítky židovských fanoušků Bejtaru, někteří měli jarmulky a klubové šály, zjistili, že řidičem vozu společnosti Superbus je Arab, brutálně ho napadli. Se slovy „Smrt Arabům!“ se přidávali další. Nepomohl mu nikdo, až po chvíli další arabský řidič z jiného autobusu. I on pocítil nesmyslnou zlobu. Fyzický atak doprovázelo vyhrožování a urážky: „Arabové jsou synové děvek a psů, upálíme vás, vypadněte odtud“. (Logika: Když arabští řidiči vypadnou, nebude mít fanoušky kdo odvézt.) Řádění ukončila až policie, napadeného řidiče z prvního vozu předala Červené Davidově hvězdě (izraelská obdoba Červeného kříže), která se postarala o odvoz do nemocnice. Druhý řidič zřejmě tak vážně postižen nebyl.
Agresivní útok odsoudil prezident Issac Herzog i jeruzalémský starost Moše Lion. Na dálku se k nim připojuji i já. V nejvyšší izraelské lize fandím právě Bejtaru, mrzí mě, že Pohár státu nevybojoval a současně vyjadřuji své hluboké rozhořčení nad tím, co se stalo. Je to skvrna na štítu jeruzalémského klubu, shodou okolností právě v sezoně, kdy se Bejtaru dařilo, v nejvyšší lize skončil na čtvrtém místě a v nové sezoně bude hrát v Evropské konferenční lize (začíná v druhém předkole). Nicméně slovní i fyzické napadání kohokoliv, včetně lidí, kteří nemají s fotbalem nic společného, navíc z rasistických důvodů, musím co nejdůrazněji odmítnout. Věci by napomohlo, kdyby viníci ataku na řidiče byli zadržení a stíháni. Stejně důsledně, jak by byli stíháni arabští pachatelé útoku na židovského řidiče.
V sobotu 31. května se konala v Haifě protivládní demonstrace. Ajman Odeh, poslanec izraelského parlamentu za arabskou stranu Hadaš-Taal, na ní pronesl, kromě jiného, naprosto nehorázný výrok: „Gaza zvítězila – Gaza zvítězí“. V kontextu toho, co se stalo 7. října 2023 je to totéž, jako kdyby po lidickém masakru někdo v československém exilu prohlásil: „Německo zvítězilo – a Německo zvítězí“. Do nebe volající hanebnost. Jenomže: máme tu svobodu slova, lze namítnout. Ovšem. Jak ale řekl Šai Glick z izraelské pravicové lidskoprávní organizace Betzalmo: „Předem jsme upozornili policii, že tady nepůjde o svobodu projevu, ale o podněcování k terorismu. A měli jsme pravdu.“ Zaslouží si takovýto druh podněcování ochranu v rámci svobody slova? Odpoví si jistě každý sám.
●
Vraťme se ale k původní myšlence článku. Je svět ochoten alespoň na chvíli odhlédnout od Pásma Gazy a podívat se také na důsledky, které Izraelcům působí zlo šířené teroristy, ať už operujícími v Pásmu Gazy, Jemenu či jinde? Zapomenout přitom nemůžeme ani na jejich „generálního sponzora“, íránský teokratický režim.
Izrael je soustavně plísněn za to, jak vede obrannou válku v Pásmu Gazy. Zatím jsem ale z úst jeho kritiků nezaznamenal jediný smysluplný a realistický návrh, jak by měl s teroristy - se vším co o nich víme - bojovat jinak. Patřím mezi víceméně pravidelné návštěvníky účtu Miroslava Kalouska na síti X. Pětadvacátého května napsal: „Snímky a zprávy z Gazy jsou otřesné a bolí z nich srdce. Umírají nevinní lidé, včetně dětí. Stejně otřesné to bylo za WWII v Německu, když ho bombardovali spojenci. Byli spojenci snad proto válečnými zločinci? Jinak vládnoucí nacismus porazit nešlo. A v Gaze stále vládne Hamás.“
Mnohým se to nelíbí, ale je to tak. Jinak než silou Hamás porazit nelze. Pak je tu ještě varianta, že Izrael válečné operace ukončí a z Pásma Gazy se stáhne, Hamás (možná) propustí rukojmí a vydá těla, pak se znovu zformuje (kdo mu v tom zabrání, když ne Izrael?), dozbrojí a dříve či později provede další 7. říjen. Takové má být řešení konfliktu?